-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(regular)
Related Web Page
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Zřícenina hradu Příběnice
V zákrutu nad řekou Lužnicí se na skále vypíná zřícenina rožmberského gotického hradu.
Hrad Příbenice založili roku 1423 členové mocného jihočeského rodu Vítkovců. V první polovině 14. století za Petra z Rožmberka přestavěn a doplněn o kapli. Šlechtou zde byl vězněn král Václav IV. V době roce 1420 dobyt Tábor husitskými vojsky a dle dohody Oldřicha z Rožmberka s Tábory zbořen a její zbytky se skrývají v lesním porostu. Součástí městečka, jež mívalo 21 domů, býval menší hrad, zvaný Příběničky nebo také hrádek (na protějším břehu řeky Lužnice). Turisté se zpravidla do Příběnic vydávají pešky z Tábora od Čelkovického mostu po červené, 10,5 km dlouhé stezce, která vede po levém břehu řeky Lužnice až do Příběnic a dále pokračuje do Bechyne nebo po modré, 5 km dlouhé stezce z obce Malšice (trať Tábor - Bechyně)
Zřícenina je volně přístupná.
Hrady.cz Příběnice [pověsti]
Útěk krále Václava IV.
Jindřich z Rožmberka, předák Jednoty panské, která zvedla odboj proti králi Václavovi IV., uvěznil zajatého krále na Příběnicích. Doufal, že se nikdo z králových přátel nedoví o místě jeho pobytu, neboť Příběnice ležely v odlehlém koutě země nad osamělou, tichou Lužnicí.
Pomalu a nevesele plynuly tu v odloučenosti od světa dni králi, zvyklému na veselou společnost, na hlučné hodokvasy, žerty a šprýmy. Jen okno v jeho vězení ho spojovalo nyní s volným, ztraceným světem. Jím pohlížel toužebně na protější stráně a na hladinu řeky, plynoucí pod hradem, koje se bláhovou nadějí, že se tu jednoho dne objeví jeho přátelé s početným vojskem, aby ho vyprostili z nedůstojného, nectného zajetí.
Jednoho dne spatřil dole pod skálou rybáře, který plul zvolna na své loďce po řece a vzhlížel vzhůru k hradu. Zamával na něho, aby se zastavil a přijel blíže k skále. Když tak rybář učinil, shodil mu dolů peníz a požádal ho, aby mu opatřil papír a kus olůvka (tužky), že je mu toho velmi zapotřebí.
Rybář přikývl, ze porozuměl, a večer přivezl, oč ho král požádal. Přibalil k papíru a olůvku kámen, vhodil jej králi do okna.
„Počkej si na mou zprávu,“ zavolal na něho vězeň a počal hned psáti list. Dokončiv jej, spustil jej po motouzu do rybářovy lodice.
– Jsem král Václav IV. – četl užaslý rybář – neprávem vězněný na tomto hradě. Přijeď zítra v noci, přivez s sebou provaz, jejž bych mohl k sobě vytáhnout a spustit se po něm do tvé loďky. Pomůžeš-li králi na svobodu, bude tvoje odměna královská.
Rybář vyhověl králově prosbě a dopomohl mu k šťastnému útěku. Darmo prohledali příběničtí zbrojnoši každý kout v hradě, marně prolezli stráně nad Lužnicí. Král zmizel tajemně, jako by ho byli odnesli ptáci na křídlech.
Skryt v lesích v uhlířově chatě čekal na příchod vojska a svých přátel, jimž poslal zprávu o svém útěku. A když se konečně pomoc dostavila, tu dříve, než-li se dal na cestu ku Praze, udeřil na hrad Příběnice, který mu způsobil tolik hořkosti a zármutku, dobyl ho a pobořil jej do základů.
Jak dobyli Táboři Příběnic
Pan Oldřich z Rožmberka, pán na Příběnicích, byl sice také kališníkem, když však viděl, jak moc Tábora roste, jak je zásadami táborů, uváděnými v život, ohrožena moc panská, počal se strachovati o své četné statky. Odpřisáhl se víry podobojí a udeřil na táborskou obec, chtěje hned v jádru zmařiti její rostoucí moc. Táboři ho však na hlavu porazili a krutě ztrestali za jeho zradu.
Jat hněvem kázal Oldřich schystati na svém panství kališnické kněze, vsadil je do žalářů a mučil je k smrti. Opěrným bodem jeho moci byl tehdy hrad Příběnice, stojící na pomezí svobodné obce táborské. Odtud ohrožoval Tábor, přepadal kališníky a věznil zajaté v temné hradní věži.
Jednoho dne učinila čeleď rožmberská obzvlášť vzácný lov. Zajala kněze Václava Korandu, jednoho z předních kněží a zároveň vůdců táborských, a odvedla ho na Příběnice. Rychlý posel spěchal k panu Oldřichovi, aby mu oznámil radostnou zprávu.
Na Příběnicích se Koranda dostal mezi hlouček táboritů, kteří stejně jako on upadli v osidla rožmberská a úpěli tady ve vězení. Koranda jako nejvzácnější z nich byl nejpřísněji střežen. Purkrabí z obavy, aby neuprchl, neboť byl muž nad jiné statečný a silný, dal ho sevříti v kládu.
Zatím co se ozbrojená stráž nahoře na věži střídala v hlídce, zanášel se Koranda smělými, odvážnými plány. Plány, které mohly vésti stejně k svobodě, jako do rukou kata.
Když uzrály, když všechny okolnosti řádně byly uváženy, přikročil vězněný kněz k smělému činu. Rozdrtil kládu, zbavil se pout a osvobodil i svoje druhy. Objal se hlouček táborů, slíbil si věrnost na život a na smrt a v noci náhlým přepadem odzbrojil stráž a zavřel ji do vězení ve spodní části věže. Když přišel pověžný Odolen na obhlídku, byl i on zajat a přiveden ke Korandovi, jenž řídil vzpouru.
Koranda promluvil k Odolenovi a pohnul jeho srdcem tak, že se rozhodl státi se vyznavačem kalicha a pomoci zajatým husitům na svobodu. Složil v ruce Korandovy přísahu, že vzbouřenců nezradí, a slíbil, že se vypraví do tábora a přivede jim odtud pomoc.
I šel k purkrabímu a požádal ho, aby mu dovolil vyjíti z hradu, že chce nakoupiti ryb, že se brzy vrátí. Purkrabí mu uvěřil a dal otevříti bránu.
V napětí očekávali táboři v příběnické věži, s čím se Odolen vrátí. Pohlíželi toužebně do dálky, kdy se objeví na hřbetě strání sudlice a železem pobité cepy. V duši se jim střídala naděje s obavami, splní-li Odolen opravdu svůj slib, nedopustí-li se na nich zrady.
Štěstí jim přálo. Táborský hejtman Zbyněk z Buchova, přijav od Odolena Korandův vzkaz s prosbou o přispění, sebral ihned lid, který se s ochotou chápal zbraní. Přitrhl s ním rychle k Příběnicům a počal bez meškání hnáti útokem na jejich hradby.
Hradní posádka uvítala útočníky s posměchem, tu se však pojednou ozval s věže mohutný křik:
„Tábor, hrr, Tábor!“
A dolů na hlavy obhájců se počal sypati zhoubný kamenný déšť…
Purkrabí zbledl, domnívaje se, že táboři tajně vnikli do hradu, překvapená posádka se rozběhla jako bezhlavé stádo. Nevědouce kudy kam, vrhali se zbrojnoši se skály do řeky a s hradebních zdí dolů vstříc smrtícím zbraním táboritů.
Příběnice padly téměř bez boje a s nimi se vzdal i hrádek Příběničky. Poddané vesnice a statky připadly k Táboru a těšily se po řadu let volnosti ve svobodné obci táborské, v níž nebylo pánů ani nevolníků.
Kněz Koranda přestal od té doby podávati věřícím píti z kalicha, neboť si nebyl jist, zda-li, vrhaje kameny s věže, neposkvrnil své ruce lidskou krví.
zdroj:Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
Additional Hints
(Decrypt)
i bgibeh avžší mqv qin zrgel anq mrzí