|
Kostel Povýšení svatého Kříže
Kostel je nejstarší stavbou v obci a zároveň místní nejvýznamější kulturní památkou. Původní kostel byl dřevěný, ten ale vyhořel a následně již byl postaven kostel kamenný s kruhovým půdorysem tvaru rotundy. Je doloženo, že kostel byl obehnán zdí a vodním příkopem, aby také chránil občany před nájezdy loupeživých a nepřátelských kmenů. Tyto stavby jsou charakteristické pro období románské. Časem kostel přestal vyhovovat zvyšujícímu se počtu obyvatel, a proto v 1. polovině 13. století byla po úpravě původní stavby přistavěna chrámová loď s věží. Do nynější barokní podoby byl kostel naposledy přestavěn v letech 1727 -1728. Projektantem byl tvůrce vinořského zámku F. M. Kaňka, který původní kostel rozšířil o dvě boční lodi, zvětšil apsidu a k severní straně přistavěl sakristii. Kolem kostela býval od pradávna hřbitov. Avšak roku 1805 byl zrušen, zachovala se jen původní kostnice. Poslední stavební úprava kostela pochází z r. 1888. Za druhé světové války byl poškozen zásahem bomby. V roce 1998-99 byl naposledy kostel opraven.
O pyšné hraběnce
S vinořským kostelem jest spojena pověst o velmi pyšné hraběnce Černínové, jenž do kostela vešla obuta v chlebové střevíčky. Protože neslýchaně tak zneuctila chléb, propadla se přímo do útrob pekelných. Údajné místo této strašlivé události bylo pod oltářem sv. Josefa a v zemi tam pak předlouho zela temná černá díra, nežli se ji odvážili zadláždit. Prostý lid si dodnes vypraví, že duch nešťastné šlechtičny se sem neustále vrací. Občas je prý možné v tichu kostela zaslechnout klapání dámských střevíčků a šustění šatů. A když přiložíte ucho k dlažbě před oltářem, může k vám z velké hloubky dolehnout ozvěna volání o pomoc. Pokud nemáte sami čisté svědomí, raději do kostela ani nechoďte!
Stejná pověst byla napsána i o Paláci černínském v Praze a pěkně se hodí ke čtení dětem na dobrou noc.....
O střevíčcích z chlebové kůrky
Před mnoha a mnoha lety žila v Černínském paláci krásná a pyšná hraběnka. Nejšťastnější byla, když se mohla ukázat na plese v nádherných šatech a ve střevíčcích posázených perlami či brilianty a když se za ní všichni otáčeli v tichém obdivu nad její krásou i bohatstvím. V paláci se střídal ples za plesem, a na každém z nich se hraběnka objevila vždy v jiných šatech a v nových střevíčcích: vymýšlela si šaty z orientálního hedvábí i čelenky posázené drahokamy, od cizích kupců kupovala látky jemné jako obláček a lehounké jako chmýří pampelišky, a od rána do večera nemyslila na nic jiného, než jak by zase překvapila urozené dámy a kavalíry novou nádherou.
A protože si vždycky přála mít na sobě jen to, co by žádná jiná neměla, napadlo jí jednoho dne, že si dá udělat střevíčky z chlebové kůrky anebo střídky. Zavolala si pekaře i ševce a přikázala jim, aby jí vyrobili střevíčky z chleba, neboť takové střevíčky budou nejenom středem pozornosti a závisti, ale budou se i lehko nosit, protože na noze zůstanou měkké a poddajné, a když se ošlapou, může je zahodit a dá si zhotovit nové, ještě pěknější. Švec se vylekal a pekař ještě víc, oba vymlouvali hraběnce, že se nesluší tancovat po chlebové kůrce, ale nakonec museli uposlechnout, neboť by pyšná hraběnka nesnesla jediné slůvko odmluvy anebo nesouhlasu.
Švec vyřezal ze dřeva kopyta, pekař uhnětl těsto a upekl chléb, až se nad ním srdce smálo, ze zlatové kůrky pěkně dohněda opečené a ze střídy pak švec udělal maličké střevíčky a vyzdobil je tak, že vypadaly na první pohled jako z nejvzácnější vydělávané kůže, a byly tak jemné a lehké, že je hraběnka na nohou opravdu ani necítila.
Večer před plesem se oblékla do hedvábí a mušelínu, obula si nové střevíčky a už se v duchu radovala, jak jí budou všichni ten neobvyklý nápad závidět.
Nedočkavě čekala, až pro ni kníže pošle kavalíra, který by jí doprovodil do taneční síně. Hodiny však míjely a kavalír nešel a nešel. Pyšná paní pomalu ztrácela náladu, nejdřív byla mrzutá, pak hněvivá a zlostná, a nakonec div neomdlela, protože si představila, že přijde o první tanec.
Konečně se dveře rozletěly a na prahu se objevil vysoký, černě oděný mladý muž. Tváře měl bledé jako v nemoci a oči se mu leskly, avšak hraběnka už byla srdcem i duší uprostřed plesového reje, a tak si ničeho nepovšimla. Černý kavalír se jí vybranou řečí omluvil za zpoždění, dvorně jí nabídl rámě a zamířil s ní k východu. Vyprávěl jí přitom slovy tak barvitými o nádheře plesu, kde už všichni čekají jen a jen na ni, že se okouzlená a nedočkavá hraběnka už viděla uprostřed sálu a v duchu si představovala protáhlé tváře závistivých dam, až se mezi nimi objeví ve svých chlebových střevíčcích.
V tom zaujetí ani nepostřehla, že výmluvný kavalír minul chodbu k východu a vede ji stále dál a dál až ke schodům do podzemí. Teprve tam se zastavila a překvapeně pohlédla do tváře svému průvodci. Ten ji se zdvořilým úsměvem vybídl, aby šla dál, ale hraběnka se rozhněvala, prudce se obrátila a vykročila zpátky k východu. Kavalír se v tu chvíli přestal usmívat, popadl ji hrubě za ruku a vtáhl ji do sklepa. Tam hraběnku pustil, rozpřáhl ruce a zvolal:„Jenom se podívej! Jen se podívej na svoje střevíčky! Copak sis opravdu myslela, že taková pýcha zůstane bez trestu?“
Hraběnka zbledla jako smrt, pohlédla na střevíčky, a v tom okamžiku spatřila, že z nich vyrazily drobné plaménky, už pocítila na nohou palčivou bolest, vykřikla bolestí i hrůzou a snažila se strhnout střevíčky z nohou, ale náhle se ze všech stran vyrojilo množství ďábelských příšer, vrhly se na hraběnku a na místě ji roztrhaly.
Od té doby je čas od času slyšet ze sklepů paláce rychlé a neurovnané kroky: to pyšná paní běží chodbami a snaží se uniknout modravým plaménkům, které jí ožehují kotníky, běží a běží jako bez rozumu nad tou strašnou bolestí, a konce té strastiplné cesty nedoběhne nikdy. (Václav Cibula, Pražské pověsti, Praha 1972)
N50 08.XXX E14 34.XXX
|