Život na Šumave nikdy nebyl jednoduchý. Dlouhé kruté zimy
strídaly jarní plískanice. Podzimní mlhy zase brzy ukoncovaly léto.
Drsná kamenitá puda se ztežka obdelávala a dobytek casto
napadala dravá zver. Presto si horalové uchovávali veselou mysl.
Žili prece v kraji velmi krásném, v samotném srdci
prírody a pod ochranou paní Gabréty.
Jednoho
letního poledne však jejich poklidné dny skoncily. Do lesa
mezi Horní Vltavicí a Lipkou se nastehoval obr Bukovec. Pritáhl z
Temného Hvozdu na svazích Plechého. Už ho nebavilo potloukat
se osamele po horách a z dlouhé chvíle lámat skály. Rozhodl se
usadit blíž svým príbuzným z Popelné, kterí si vystaveli
na jednom z kopcu Obrí hrad.

Pro
vesnicany i meštany z širokého okolí znamenal
obruv príchod nemalé potíže.Doposud meli zkušenosti
s obry vesmes dobré. Ti z Popelné se starali o své,
žili si v ústraní na své hore a nikdy nikoho
neobtežovali. Ukázalo se však, že Bukovec, jejich
bratranec z druhého kolene je pekne neotesaný
holobrádek.
Náš
privandrovalec si bral, nac dostal chut. Jednou to byla mladá
kravka, co se pásla na pasece nad Šindlovem, jindy slupl
beránka i se zvoneckem. Jednou dokonce sporádal všechno
pecivo z vimperské pekárny. Pekarum zbyly jen oci pro plác a
budova bez strechy. To ale ješte nebylo všechno!
Bukovec dostal po slaných rohlíckách žízen, nacež zamíril
rovnou do pivovaru a vypil zásoby piva na nekolik týdnu. Ani si
nedovedete predstavit tu spoušt, kterou nadelal, když
se potom motal krivolakými vimperskými ulickami zpet do svého
lesa.
Obruv
žaludek ale nebyl to jediné, co Šumavany trápilo. Jeho
noha velikosti parní mašiny rozdrtila vše, co jí
stálo v ceste, at to byla stodola, plot nebo chalupa. A
nejhorší ze všeho bylo, když potreboval Bukovec
pujcit neco od svých príbuzných. To vystoupal na kopec, trikrát
zahulákal, až se celá zem otrásala a zacalo se z toho
stahovat mracno na bourku. Z Popelné mu prišla stejne
halasná odpoved. V zápetí zacaly oblohou létat místo blesku
hrnce, kladiva, boty, fajfky a jiné harampádí, které si obri za
stovky let, co trvá jejich život, nastrádali a vyrobili.
Castokrát se stalo, že nejaká ta obrvec spadla prímo na nejaké
stavení. Jindy zatarasila cestu a jednou dokonce srazila
školu. To se pak deti z Kvildy museli celou zimu ucit
v hospode U Cerného divocáka, z cehož nemel pan
ucitel Kanec vubec žádnou radost.
Apráve
s rozborenou školou došla trpelivost rychtári
Taubrovi z Lipky. Nazítrí svolal do hospody U Trí brízek
každého, kdo dokázal používat hlavu i na jiné veci
než je rozjímání o slepicích a obilí. Nad pivem se pak pánové
jali premýšlet, co si pocnou s Bukovcem.
Hajný Dlask
z Borových Lad, statný to chlapík, navrhoval jít na obra
zhurta. Vzít klacky, kosy, cepy, zkrátka, co kdo popadne, a vyhnat
ho zpet na Plechý. To se ale Taubrovi moc nezdálo. Vždyt by se
pak obr mohl vrátit i s posilou jeho soukmenovcu.
Z takové patálie už by vesnicany nikdo nezachránil. Ne,
bylo treba vymyslet trvalejší rešení.
Jenže cas
kvapil, vecer se promenil v noc a nápad žádný. Celá
sešlost se tedy odebrala do svých domovu ci pohostinných
pohostinských pokoju. Každý ulehal s težkým srdcem a
ješte težší hlavou.
Rychtár Taubr
však nemel na spánek ani pomyšlení. Obrí svízel mu
stále ležela v hlave. A protože se mu nejlépe dumalo
venku na cerstvém vzduchu, vydal se jen tak na
špacír.
Došel
až k nedaleké studánce. V její hladine se ted
odrážel trpytivý mesíc i jeho spolecnice, hvezdné
blýštenky. Usedl do mekké trávy a potichu vzdychl.
V týž moment se za jeho zády ozvalo: „Nebud smutný,
rychtári!“
„ Kdo?
Co?...“ vypravil ze sebe úlekem.
„Neboj
se me, Jakube. Jsem Gabréta, paní a matka tohoto kraje. Vím, co te
trápí. I já težce nesu, když Bukovec jen tak
z rozmaru láme smrky, které jsem léta hýckala, kalí studánky,
jež jsem s žínkami den co den cistila, a znicí
všechno, co mu pod nohu prijde! Rozhodla jsem se, že je
na case zasáhnout a ochránit náš kraj pred tím
hrubiánem.
Jsi rozumný
clovek, Jakube, proto ti ted ukáži, kde roste carovné býlí
s mocí promenit kohokoliv v kámen. Na oplátku mi ale
musíš slíbit, že jakteživ neprozradíš
živé duši, kde jsi ho nasbíral. Sám pak už jiste
vymyslíš, jak s ním naložit.“
Jak bylo
ujednáno, tak se stalo.
Nazítrí
mel už rychtár pripravený dokonalý plán - nechal porazit
pekného statného beránka a vlastnorucne jej vycpal carovnými
bylinkami, které mu v noci Gabréta ukázala. Pak beránka nechal
postavit na podpery doprostred pastviny a všem sousedum
nakázal, aby se schovali a cekali.
Po hodince se
od jihu prihnal Bukovec. Uvidel na louce krotkého vykrmeného
beránka a hned dostal chut na skopové. Udelal dva rychlé kroky a
chnapl po beránkovi. Celou tu nádivku slupnul jako
jednohubku.
Když si
tak dobre pochutnal, odebral se prospat do nedalekého lesa. Sotva
se položil do svého lože, zacalo pusobit divotvorné
korení, kterým bylo nastražené skopové ochuceno. Nenasytný obr
zkamenel!
Tak tam zustal ležet naveky. Casem
ho porostl mech, na briše se mu vysemenily smrky a jeho
príbeh zavál cas. Lidé zapomneli, jak se to tehdá semlelo. Zbylo
jen jméno a spící obr Bukovec.
|