|
Něco málo na úvod
Pokud vystoupíte z autobusu na zastávce Michelská, dostanete se přímo k začátku ulice "U Michelského mlýna". Jde o nejstarší ulici Michle, ve které najdeme několik zajímavých budov a památek. Aby jste si udělali kompletní obrázek o tom, kde se nacházíte, příkládám výřez z roku 1841. Ve výřezu vidíte, kde se dnes nachází křižovatka hlavních silnic Michelské a Nuselské (červený puntík), dvůr, mlýn podle kterého se jmenuje tato ulice a nakonec i synagogu. Těmto budovám se věnuje tato škatulka. Vpravo dole vidíme i další velký Michelský dvůr, kterému se věnuje sousední škatulka Sue Ryder. Modrou přímkou je zvýrazněn nynější tok Botiče, jehož koryto bylo takto zarovnáno.
Tajemný Michelský dvůr
Rozlehlý areál tohoto Michelského dvora, ležící na břehu Botiče v Michli, po smrti posledních majitelů, rodiny Hrášků, zchátral do dnešní podoby. Přesto má i dnes majitele a na jedné z budov, vedoucí do Michelské, se pracuje. Doufejme, že časem dojde i na hlavní budovu, která vypadá, že ve šťastnějších dobách byla opravdu impozantní a reprezentativní, a byla by škoda, kdyby jedny z posledních budov staré Michle zmizely jen tak ze světa. Tato budova, kterou vidíte na fotografii níže, na výřezu z roku 1841 nevidíme (žlutý puntík), takže její stavbu můžeme odhadovat na druhou polovinu 19. století. Podle jedné rodiny, která v těchto místech žila, se tomuto dvoru říkalo právě "statek u Hrášků". Paní Hrášková byla známá tím, že v době I. světové války podporovala potravinami chudé rodiny z okolí.
Bohužel se ale už objevily i plány na "rekonstrukci", kdy se zachová pouze jedna budova, ostatní se zboří a postaví se na místě obytné krychle. Doufejme, že z tohoto plánu sejde, bude zde uskutečněn citlivější plán rekonstrukce a zachovají se poslední zbytky vesnické atmosféry. Podívejte se sami. na změny, více ZDE
Michelský mlýn
Podle budovy tohoto mlýna se jmenuje tato zajímavá ulice. Budova mlýnu je stále na místě v dobré kondici. Připomínán byl již ve středověku. Bohužel z historického hlediska není už tolik zajímavý, v minulosti byl přestavěn a technologické vybavení bylo kompletně vyjmuto. Vesnická architektura ale zůstala nedotčena a dotváří atmosféru tohoto místa.
Synagoga
Pokud pokračujeme ulicí dále, záhy uvidíme budovu synagogy. Jedna z mála předměstských synagog, která přežila německou okupaci. Synagoga vznikla na počátku 18. století (snad kolem roku 1730) přestavbou staršího domu. Po polovině 19. století byla renovována a opatřena gotickou fasádou. Bohoslužby se zde konaly do druhé světové války. Během války zdejší židovská komunita zanikla a synagoga chátrala. Roku 1975 ji získala Církev československá husitská (Sbor Alberta Schweitzera) a má zde modlitebnu. V jejím okolí se nachází několik náhrobků, údajně ze starého židovského hřbitova v Libni. Slouží pouze jako připomínka židovské minulosti objektu, nejde o žádný pozůstatek hřbitova, ten tady nikdy nebyl, kameny byly nalezeny při rekonstrukci v 70. letech v suti, která se kolem synagogy vršila. Židovská obec o ně neprojevila zájem a tak byly umístěny před synagogu. K synagoze se také váže zajímavý příběh o svitcích Tóry, více ZDE
Obr.3 Vlevo interiér synagogy, vpravo kovový strom života tvořící současně kúru v zadní části modlitebny
|
|
Legenda
K tomuto místu se váže legenda o krásné dceři z Michelského dvora, statném kováři a čertech ze mlýna.
Kdysi dávno stávala právě v místech synagogy kovárna, kde žil už stařičký mistr kovář se svým synkem Radomírem, který se též učil řemeslu kovářskému. Starý kovář už ale neměl sil jako dříve. Toho využili čerti, kteří obývali půdu mlýnu naproti kováře a pohrozili mu, že jestli pro ně nebude dělat co budou potřebovat, tak bude zle. Ten aby od nich měl pokoj, vytvářel pro ně co si přáli, tu řetěz, tu jim dělal nová kopyta a tak pořád dokola.
Mezitím v Michelském dvoře si spokojeně žila rodina statkářů, která měla dcerunku Marušku. Tuze krásné a hodné děvče. Ráda se i starala o květiny, které rostly všude na dvoře a ten vypadal jako z pohádky. Na dvoře bylo od kovářů stále co potřeba a tak za nimi často chodila na návštěvu i právě Maruška. Tady se i zakoukala do kovářova syna Radomíra.
 A to je to poslední co čerti potřebovali, kováře, který se nestará pouze o ně. Jednou, když se Maruška vracela od kovářů domů, čerti do okna mlýna přichystali krásnou květinu. Ta si ji hned všimla a chtěla si přivonět, v tom jí ale čapli čerti a uvěznili v temných chodbách pod mlýnem. Když se dlouho nevracela, začala se o ni rodina strachovat a první kam šli byla samozřejmě rodina kovářů. Starý kovář nevěděl, ale mladý už měl jasno, o čertech ví moc dobře a nyní mu došla trpělivost. Vyhrnul si rukávy, vzal do rukou kleště s do ruda rozžhavenou podkovou, kterou pro ně připravoval a šel si to s čerty vyřídit. Čerti začali lítat střechou jeden za druhým a ještě dlouho si tento výprask pamatovali. Maruška byla z jejich spárů vysvobozena. Od té doby tu spolu žili na Michelském dvoře celý život šťastně a spokojeně.
Dnes už na tento příběh máme ale jen vzpomínky, mlýn opět vypadá jako když v něm žijí čerti, na místě kovárny dnes stojí Synagoga a Michelský dvůr už bohužel není obklopen květy, ale chátrá. Snad se sem jednou kouzlo těch dvou vrátí zpět.
|