Ferdinandovo údolí je pojmenováno po zakladateli zdejší velké továrny na zrcadla Ferdinandu Abelemu. Továrna byla postavena v tomto údolí v období let 1834 – 1835.
V tomto období zde došlo k prvním pokusům o lití zrcadlových skel, které přinesly zvrat ve výrobě zrcadel. Nová technika umožnila výrobu větších tabulí, než bylo možné při ručním foukání z válců – dosahovaly rozměrů až zhruba 240×110 cm. Sklárna ve Fendinandově údolí se tehdy stala největším provozem na Debrníku, a v roce 1839 zde již Ferdinandův následovník, synovec Christoph, provozy dále rozšířil. Zrcadla byla vystavována na všech průmyslových výstavách a vyznamenána třemi zlatými medailemi.
Po rozkladu jmění roku 1844 přechází sklárna na Norberta Habicha, po kterém sklárnu získává Susanne Lötzová, která přestavěla zdejší sklárnu na výrobu dutého skla, protože výroba litého skla nebyla tehdy rentabilní. Nechala zde vybudovat také brusírnu dutého skla.
Výrobu dutého barevného a užitkového skla ve Ferdinandově Údolí zachovali po roce 1852 i Zieglerové, ale přistavěli zde v roce 1852 novou sklářskou huť na výrobu tabulového skla, ve které vyrábělo 7 mistrů tabulářů ručním způsobem okenní tabule.
Po prodeji Debrníku usiloval Ziegler o nájem skláren, ale kníže Hohenzollern – Simmaringen dal přednost bavorskému sklářskému továrníkovi Michaelu Poschingerovi (1834–1908), s nímž uzavřel v roce 1870 nájemní smlouvu. Za Poschingera zde bylo vyráběno nadále tabulové sklo ručním způsobem a tehdy byly vybudovány i další provozy na bavorské straně hranice. Od roku 1871 byla skelná huť vytápěna dřevním plynem systému Siemens – Halske, který pořídil bez souhlasu vynálezců. Poschinger prodlužoval nájem až do roku 1889, kdy jej převzal další bavorský sklářský továrník Franz Schrenk z Lohbergu v Bavorsku. Před požárem, dne 20.5.1895, měla zdejší brusírna a leštírna 12 brusných stojanů a 80 leštících kotoučů. Po požáru však již nikdy nebyly obnoveny v původním rozsahu. K výhasu huti došlo v roce 1899.
Sklářská osada ve Ferdinandově Údolí obsahovala sklárny, panský dům s pilou, obytné domy pro skláře, brusírny, drtírnu křemene a další pomocné provozy. Sklárna používala křemen, vápenec a dřevo z okolí, ale mnoho dalších surovin se sem dováželo z Rakouska a Bavorska. Ve dvou zdejších sklárnách pracovalo na konci 50. let 19. století asi 80 zaměstnanců – skláři, taviči, topiči, stupař (obsluhoval stoupu na křemen), truhlář (vyráběl bedny), dřevaři, formani, vazačky skla, duté sklo zde dekorovali malíři, brusiči a rytci. I s rodinami mohlo tehdy ve sklářské osadě žít kolem 300 osob.
SOUČASNOST
V současnosti údolím procházejí hranice Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Jde o malebné údolí pod zaniklou osadou Debrník (dnes jen budova roty PS a sutiny zámku) údolím vedoucí k turistickému hraničnímu přechodu (celkem 2,7 km) do Bavorska. Zde můžete překročit hranici přes dřevěný můstek, odpočinout si pod dřevěným přístřeškem a pokračovat další 2 km až na rozcestí a rozhodnout se, zda se vydat do krásné vesničky Zwieslerwaldhaus, kempu v divočině - Wildniscamp am Falkenstein, domu k divočině - Haus zur Wildnis nebo na jinou stranu do lesní restaurace Schwellhäusl.
Samotná keš se nalézá na cestě mezi Debrníkem a hraničním přechodem v samotném Ferdinandově údolí. Okolo prochází zeleně značená turistická trasa a zároveň NS Sklářská. Šíře cesty i její povrch činní z místa ideální cíl procházky s kočárkem či zastávky při projížďce na kole či v zimě na běžkách.