Info

Tato multikeš má za úkol provést vás po velehradském hřbitově a seznámit vás s nevýznamnějšími osobnostmi, které zde nalezly odpočinek. Keš není umístěna nikde na hřbitově.

Info

Tato multikeš má za úkol provést vás po velehradském hřbitově a seznámit vás s nevýznamnějšími osobnostmi, které zde nalezly odpočinek. Keš není umístěna nikde na hřbitově.

Velehradský hřbitov

Dnešní hřbitov Na Hrádku byl zřízen mimo obec v důsledku josefínských reforem, které v osmdesátých letech 18. století přinesly také zákaz pohřbívání v koste­lech a kolem nich, pokud se nacházely uvnitř obce. K zakládání hřbitovů mimo obec však docházelo většinou až po dalších nařízeních v první polo­vině 19. století. Tak tomu bylo i na Velehradě. Nový hřbi­tov byl posvěcen 25. listopadu 1832. Hřbitov tvoří dvě části. Na starém hřbitově, jehož vlastníkem je olomouc­ké arcibiskupství, se v této době nalézá 462 hrobů. Nový hřbitov se 120 hroby patří Obecnímu úřadu na Velehradě. Budova márnice stojí na pomyslné dělící čáře. Mimo hrobů farníků je zde několik skupin hrobů, tvo­řících zvlášť upravené celky určené členům Tovaryšstva Ježíšova, sestrám Kongregace sv. Cyrila a Metoděje, slo­venským sestrám Kongregace Božského Vykupitele a kně­žím, kteří na Velehradě působili nebo se zasloužili o jeho rozvoj.

Noční pohled na velehradský hřbitov.

K nejvýznamnějším osobnostem s mimořádným vzta­hem k Velehradu patří Msgr. ThDr. František Cinek. Byl zde pochován v září roku 1966 za nebývalé účasti kněží a věřících, zástupců Univerzity Palackého v Olomouci i představitelů státních úřadů. V září 1991 byly ze hřitova ve Velkém Týnci vyzved­nuty pozůstatky další významné osobnosti Msgr. Dr. Jana Šrámka a převezeny na Velehrad. Jeho hrob kryje monu­mentální deska s bronzovým křížem od akademického sochaře Otmara Olivy. K velmi starým patří hrobka lesníků velehradského panství, která vznikla v polovině 19. století. Naposled byla hrobka použita k pohřbu v roce 1908. V jednom z hrobů odpočívá Marie Hřívová (1868-1948), neteř arcibiskupa ThDr. Antonína Cyrila Stojana a sestra kněze P. Baltazara Hřívy. V zapomenutí u ohradní zdi stojí náhrobek s jednodu­chým křížem, v němž byl pohřben P. František Serafinský Satora. Tento kněz podporoval na studiích našeho první­ho prezidenta Tomáše G. Masaryka. Velehradský hřbitov je také místem posledního odpo­činku sestry Marie Hortensie Urbancové, představené Domu milosrdenství - Vincentina v Praze-Břevnově, ústa­vu pro nevyléčitelně nemocné a postižené, který vedly Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského. Sestra Hortensie přišla v roce 1952 s Vincentinem z Břevnova a ze Smečna do vyklizeného klášterního areálu na Velehradě. Ze společných hrobů je třeba ještě zmínit hrobku Kon­gregace sester sv. Cyrila a Metoděje, kterou zdobí sousoší Piety - Bolestné Panny Marie. Mimo jiné je zde pochová­na S. Marie Růžena Nesvadbová, zakladatelka a první generální představená kongregace.

Hrob Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje.

V sousedství hrobu sester sv. Cyrila a Metoděje mají společné hroby členové řádu Tovaryšstva Ježíšova a přáte­lé posvátného Velehradu. Místo svého posledního odpo­činku zde má i P. Rudolf Vašíček TJ, z jehož iniciativy byly v roce 1970 zahájeny rozsáhlé opravy baziliky, rekon­strukce střechy, včetně nového krovu a fasády. Napravo od hrobky Kongregace sester Božského Vykupitele je společný hrob chovanců Ústavu sociální péče pro dospělé - Vincentina. Z nich lze jmenovat ales­poň oblíbenou a společenskou chovanku Vilmu Justovou (* 14. 9. 1928, † 4. 10. 1974), která navázala osobní přátelství s mnoha osobnostmi u nás i v zahraničí, s nimiž vedla živou korespondenci, nebo Kristiána Kubelíka (1915-1961), bratra známého dirigenta Rafaela Kubelíka. Od vstupní brány vlevo v rohu je společný hrob, do kterého byly v letech 1982-1983 uloženy kosterní pozů­statky z podzemí baziliky v souvislosti s rozsáhlou reinsta­lací lapidária a krypt Slováckým muzeem v Uherském Hradišti. Po pravé straně od vstupu je v malé zahrádce umístěn společný hrob otců jezuitů, mezi nimiž jsou napří­klad P. Antonín Zatloukal (1864-1891), P. Jan Nepomucký Cibulka (1836-1902) nebo P. Eduard Vostatek (1852-1903). Řada velehradských občanů si ještě vzpomene na dlouholetého hrobníka a zvoníka Josefa Macenauera, který až do konce života († 28. 12. 1980) sloužil farníkům na jejich poslední cestě. Krátce po jeho smrti se ujal služ­by na hřbitově velehradský farník a občan z Modré Inocenc Obdržálek, který se dodnes stará o údržbu hřbitova. Zásluhou I. Obdržálka je velehradský hřbitov pečlivě ošetřovaný a udržovaný na vysoké úrovni. V roce 2003 byla v rámci rekonstrukce budovy márnice opravena její fasáda, včetně nové střechy s věžičkou. Zavedení elektric­kého proudu a osvětlení hřbitova bylo realizováno v roce 2005. V budoucnu se uvažuje o dalším rozšířením hřbitova.

Mons. ThDr. František Cinek (* 20. 7. 1888, † 3. 9. 1966)

Narodil se 20. července 1888 ve Stichovicích, studoval na českém gymnáziu v Prostějově, maturoval r. 1908. Stal se nadšeným stoupencem cyrilometodějských idejí a ctitelem Velehradu zůstal do konce života. Ordinován byl arcibiskupem Bauerem 5. července 1912 v Olomouci. 15. září 1912 byl jmenován studijním prefektem chlapeckého semináře a učitelem arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, kde se blízce spřátelil s Antonínem Cyrilem Stojanem. V roce 1915 složil zkoušku pro profesuru náboženství na středních školách a 20. prosince 1917 byl na bohoslovecké fakultě v Olomouci promován doktorem teologie. V roce 1918 se stal spirituálem celého semináře a v poválečné době se stal neohroženým obhájcem katolické církve u nás. Bohatou přednáškovou a publikační činností potíral tehdejší rozvratné a dobrodružné tendence v náboženském životě lidu. Arcibiskup Stojan ustanovil 20. listopadu 1921 Cinka spirituálem kněžského semináře. Od r. 1925 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. 26. dubna 1926 se habilitoval a stal se docentem a pak řádným profesorem speciální dogmatiky. V roce 1933 vydal své rozsahem největší dílo "Arcibiskup Dr. Antonín Cyril Stojan. Život a dílo." Tato kniha se stala základním pramenem pro další Stojanovy životopisce. Na akademický rok 1930/31 byl dr. Cinek poprvé zvolen děkanem CM fakulty, podruhé na rok 1936/37. 1. září 1939 byl jedním z prvních českých rukojmích, zatčených gestapem. Byl sice po několika dnech propuštěn, ale po 17. listopadu 1939 byla budova semináře zabrána pro Arbeitsdienst a Hitlerjugend, bohoslovci ji museli opustit. 17. února 1942 byli zatčeni všichni čtyři představení semináře – dr. František Cinek, P. Jaroslav Šumšal, P. Kamil Jaroš a dr. Antonín Kleveta. "Černí bolševici" byli odsouzeni ke 4 letům káznice a 3 rokům ztráty občanské cti. Dr. Cinek se s podlomeným zdravím vrátil až po válce. Byl prezidentem republiky vyznamenán "Československým válečným křížem 1939" a medailí "Za zásluhy" I. třídy. Hned po návratu byl dr. Cinek potřetí zvolen děkanem CM bohoslovecké fakulty horlivě se zapojil do snah o obnovení olomoucké univerzity. 21. února 1946 se stal prorektorem nové Univerzity Palackého a zůstal jím až do roku 1949. 14. července 1950 byla olomoucká bohoslovecká fakulta zrušena a dr. Cinek musel z Olomouce odejít. Směl dožít v ústraní v rodné farnosti. Zemřel 3. září 1966 v brněnské fakultní nemocnici, pochován byl 8. září na Velehradě.

Msgre. ThDr. Jan Šrámek (* 11. 8. 1870, † 22. 4. 1956)

Dlouholetý vedoucí činitel křesťanského politického hnutí, byl jedním z nejvýznamnějších českých politiků 20. století. Už od útlého mládí se rýsovalo jeho zaujetí pro teologická studia, při nichž rozvíjel cyrilometodějskou tradici v oblasti kulturní i sociální. Jeho život byl plný zvratů, příkoří a útrap, ale i obětavosti, lásky k lidem, diplomacie i vítězství. Narodil se 11. srpna 1870 v Grygově u Olomouce. Angažoval se v řadě různých iniciativ. Založil tělovýchovnou jednotu Orel, křesťanské odbory a další organizace. V roce 1907 byl zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. V roce 1913 byl zvolen i poslancem Zemského sněmu na Moravě. Ve svém politickém snažení jako představitel Strany křesťansko-sociální vždy Úzce spolupracoval s JUDr. Mořicem Hrubanem, předsedou Strany katolicko-národní. V letech 1918 až 1919 došlo jejich zásluhou ke sjednocení těchto stran v Československou stranu lidovou - ČSL, jejímž předsedou se Jan Šrámek stal. V letech 1921 až 1939 byl ministrem ve všech vládách a jedním z nejvlivnějších politiků v zemi. Byl politikem taktu, ale i rozhodnosti a byl známý uplatňováním své zásady: "dohodli jsme se, že se dohodneme". V pohnutém roce 1938 se Šrámek spolu se dvěma dalšími ministry postavil proti přijetí mnichovského diktátu. V březnu 1939 po vpádu nacistů do země odchází do exilu, aby se nejdřív ve Francii a následně v Británii plně zapojil do všenárodního odboje. Od roku 1940 do roku 1945 byl předsedou londýnské exilové vlády. Po válce se ČSL pod Šrámkovým vedením plně zapojila do politického života a ve volbách roku 1946 získala více než 20% hlasů, v nové vládě zasedli čtyři lidovečtí ministři, Šrámek byl místopředsedou vlády. Přestože v roce 1948 Šrámek nebyl přesvědčen o správnosti demise demokratických ministrů a jako jediný před ní varoval, nakonec ji s ostatními 12 ministry podal. V březnu se společně s P. Františkem Hálou pokusili s pomocí francouzské vlády opustit republiku. Pokus se však nezdařil, Hála i Šrámek dožili svůj život v nezákonné internaci pod neustálým dohledem StB. Jan Šrámek zemřel v pražské nemocnici Na Bulovce pod fiktivním jménem. Jeho pohřeb se konal s vyloučením veřejnosti ve Velkém Týnci. Až po letech, na podzim 1991 bylo splněno Šrámkovo přání a jeho ostatky byly uloženy do hrobu na Velehradě.

P. František Serafinský Satora (* 28. 9. 1826, † 16. 2. 1885)

Kněz František Serafínský Satora působil v letech 1870-1877 v Horních Bojanovicích. Narodil se 28. 9. 1826 v Traplicích u Uherského Hradiště. Pocházel z chudé rodiny místního kováře Ignáce Satory. Gymnaziální studia absolvoval v Horních Uhrách, následoval jeden rok bohosloví v Olomouci, zbytek studia pak strávil v Brně, kde byl vysvěcen v roce 1853. Po krátkých pobytech v Mutěnicích a v "Novém Městě" byl František Satora ustanoven kaplanem v Čejkovicích. Právě v Čejkovicích si Satora oblíbil syna zdejšího chudého panského kočího Tomáše Masaryka. Ujal se ho, učil jej latině a francouzštině, připravil jej jako privatistu ke zkoušce do 2. třídy gymnázia ve Strážnici. Tímto počinem uvedl Satora Masaryka na studijní dráhu a ze svých skromných příjmů svého žáka podporoval na dalších studiích v Brně a ve Vídni. Satora klesal tak rychle a stále, jak jeho odchovanec Masaryk stoupal. Byl charismatickou osobností, pro svou oblibu u věřících a příliš zjevné české vlastenectví se dostal do nepřízně brněnského biskupa hraběte Schaffgottsche. Proto se nemohl "nejlepší a nejoblíbenější kněz" kraje stát farářem a zůstával stále jen kaplanem. Za kněze v Horních Bojanovicích byl František Satora oficiálně ustanoven v lednu 1871. O Satorově hornobojanovickém pobytu toho není příliš známo. V obecní kronice je poznámka, že za jeho duchovní správy bylo "zřízeno mnoho nových rouch a rozličných nářadí" a že v letech 1876-1877, kdy v obci nebylo obsazeno místo učitele, vyučoval ve zdejší škole. V letech Satorova hornobojanovického pobytu jej sem chodil navštěvovat T. G. Masaryk, který byl v té době vysokoškolským studentem a bydlel v Kloboukách. Stálé šikanování ze strany církevních úřadů Satoru zlomilo a propadl alkoholu. Později odešel do předčasné penze a zemřel 16. 2. 1885 na Velehradě.

Hortensie Urbancová (* 16. 1. 1873, † ??. ??. ????)

Narodila se 16. 1. 1873 v Kostelním Vydří u Dačic. V roce 1888, kdy jí bylo 15 let, vstoupila do kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Smysl svého života viděla v pomoci trpícím. Dne 8. 12. 1894 složila slavnostní sliby chodby, čistoty a poslušnosti. Pracovala potom v nemocnicích v Místku a v Českých Budějovicích. Dne 1. 6. 1901 odešla do Vincentina, kde se v té době nacházelo 25 nevyléčitelně nemocných. Ve Vincentinu spolupracovala s představenou ústavu Antoinettou Chotkovou. Tato spolupráce trvala až do smrti velebné matky Antoinetty. Pro ústav pracovala 40 roků a stala se spolu s matkou Antoinettou hlavní budovatelkou Vincentina. Stála neohroženě v čele správy domu v dobách, kdy hrozilo Vincentinu rozpuštění pro těžké finanční nesnáze, v době světové války a krátce potom v těžké době poválečné, stála v jeho čele i za jeho pozdějšího rozvoje, radujíc se upřímně z každého, pod střechu Vincentina nově přijatého chovance. Bytost velebné matky Hortensie srostla s Vincentinem tak, že nelze si ani představit Vincentinum bez ní.

Marie Růžena Nesvadbová (* 3. 3. 1878, † 12. 3. 1963)

Růžena Nesvadbová, se narodila 3. března 1878 v Krčmani u Olomouce. Pocházela z chudé zemědělské rodiny, která však byla ochotna i za cenu velkých obětí zajistit Růženě i jejím dvěma bratrům vzdělání. 8. prosince 1893 vstoupila Růžena do Kongregace III. řádu sv. Dominika, kde přijala řeholní jméno Cecilie. Po studiích a úspěšném složení státních zkoušek pracovala jako učitelka v tamním učitelském ústavě. Začátkem ledna 1912 byla jmenována představenou řeholního domu v Brně. Po složení speciální zkoušky z výchovy a vyučování duševně nemocných se jí roku 1913 podařilo vybudovat ústav pro slabomyslné v Brně-Veveří. Po první světové válce ještě více narůstal počet dětí postižených fyzicky i duševně. Sestra Cecilie pomýšlela na vybudování velkého ústavu pro postižené děti. V té době řídil olomouckou arcidiecézi arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Sestra Cecilie věděla o jeho přání založit novou kongregaci, která by pracovala pod záštitou Cyrila a Metoděje. Doufala, že kongregace bude brzy založena a že se ujme i budoucího ústavu. Jenže v září 1923 arcibiskup Stojan zemřel, aniž svou myšlenku uvedl ve skutek. Sestra Cecilie se rozhodla zasvětit zbytek života nové církevní charitativní společnosti. Se souhlasem svých představených se s prosbou o pomoc se obrátila na tehdejšího ministra zdravotnictví Msgre. Jana Šrámka, kterého poprosila, aby zakládání nové církevní družiny podporoval svým jménem. V červnu roku 1924 se začalo se stavbou ústavu v Brně na Lerchově ulici. Dovolení k založení nové řeholní společnosti dal papež Pius XI. 17. srpna 1927. Ke zřízení kongregace došlo o rok později. 14. srpna 1929 začalo noviciát 16 bývalých členek laické CM družiny, včetně zakladatelky kongregace sestry Cecilie Růženy Nesvadbové. Ta si zvolila za svoji patronku Pannu Marii Bolestnou a přijala řeholní jméno Marie. Roku 1930 byl hlavní dům přeložen z Velehradu do Brna a ještě téhož roku byla sestra Marie jmenována i první generální představenou nové kongregace. V kontextu likvidace klášterů roku 1950 požádala sestra Marie o přeložení domu na Velehrad, kam se také spolu s novickami odstěhovala a odkud sledovala totalitním režimem zkoušenou kongregaci. Matka zakladatelka zastávala úřad generální představené až do konce svého života. Roku 1961 spolu s ostatními starými a nemocnými sestrami nucena opustit Velehrad a byla převezena do Charitního domova v Bílé Vodě u Javorníka, kde strávila poslední dva roky svého života. Zemřela 12. března 1963, poté bylo tělo zesnulé převezeno na Velehrad a prelátem Františkem Cinkem pochováno na místním hřbitově.

P. Rudolf Vašíček (* 31. 10. 1913, † 21. 12. 1993)

P. Rudolf Vašíček se narodil 31. 10. 1913 v Boskovicích, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1939. Ačkoliv se chtěl stát misionářem v Číně, vyhověl přání biskupa, zůstal v republice a v roce 1947 se stal velehradským farářem. Při jeho působení na Velehradě měl být zatčen StB kvůli čtení pastýřského listu biskupů, kritizujícího proticírkevní zásahy komunistů. Někdo jej však předem o tomto hrozícím nebezpečí anonymně informoval. Dne 28. prosince 1949 odpoledne přijelo na velehradské nádvoří několik aut s příslušníky StB. P. Vašíček na další nečekal a jakmile je zahlédl, utekl před nimi klášterní zahradou, takže jej na faře nezastihli a odjeli s nepořízenou. P. Rudolf se však rozhodl vrátit, neboť se necítil ničím vinen a nechtěl opustit své farníky. Krátce po jeho návratu do kláštera se zaplnilo prostranství před klášterem desítkami farníků, kteří se dozvěděli o návštěvě StB a přišli svého kněze bránit. Na žádost místní stanice SNB se snažil P. Vašíček farníky uklidnit, ale napětí vzrostlo příjezdem dalších četníků z Uherského Hradiště. Skupina mužů z farnosti nakonec P. Vašíčka zvedla na ramena a tak jej přenesli v doprovodu ostatních přes nádvoří do auta. Následně jej odvezli do okolní vesnice Tupesy, kde jej strážili. P. Vašíček nakonec z tohoto úkrytu sám odešel a po kratším skrývání se dobrovolně vydal Bezpečnosti. Za "organizování vzpoury" a čtení pastýřského listu byl Státním soudem v Praze 28. července 1950 odsouzen na čtyři roky, později na 23 let. Byl uvězněn a na svobodu se dostal až po dvanácti letech. V roce 1971 se pustil společně s farníky a dalšími dobrovolníky z okolí do opravy střechy velehradské baziliky. V bezvýchodném období normalizace se jejich úsilí stalo pro křesťany symbolem budoucnosti církve. Než však byly všechny práce dokončeny, byl P. Vašíček z Velehradu odvolán do Švábenic na Hané. Jako farář působil také v Luhačovicích, kde po "sametové revoluci" v r. 1989 zahájil přípravné práce ke stavbě kostela. V roce 1992 přišel do komunity na Svatém Hostýně, kde v r. 1993 zemřel.

Použitá literatura:

Keš

Pro nalezení keše budete muset navštívit celkem 4 místa na hřbitově, která od sebe nejsou příliš vzdálena. Zodpovídání některých otázek vám může usnadnit i prostudování listingu. Pro získání správných indicií to však není nutné.

Stage 1

Na společném hrobu otců jezuitů se nachází nápis
 a) Patres et Sorores Soc. Jesu Velehradii vita defuncti. A=3
 b) Matres et Sorores Soc. Jesu Velehradii vita defuncti. A=4
 c) Patres et Fratres Soc. Jesu Velehradii vita defuncti. A=5
 d) Matres et Fratres Soc. Jesu Velehradii vita defuncti. A=6

Stage 2

V jedné z nejstarších hrobek, která patří lesníkům velehradského panství, je pohřbeno několik hajných, revírníků, lesních a jiných osob nějak spjatých s lesy velehradského panství. Kolika let se dožila nejmladší zde pohřbená osoba? Počet let označte jako BC.

Stage 3

Zjistěte číslo hrobu, ve kterém očekává slavného vzkříšení neteř arcibiskupa ThDr. Antonína Cyrila Stojana. Toto číslo označte jako DE.
Jelikož bylo číslo pravděpodobně ukradeno, zveřejňuji dočasně jeho hodnotu, DE je tedy 82.

Stage 4

Na hrobu zakladatele ČS. Orla je umístěn nápis
 a) Zdá se mi, že mříže jsou květy. F=1
 b) Dohodli jsme se, že se dohodneme. F=3
 c) Jak vy jste teď, tak jednou já jsem byl. F=5
 d) Pro jejich zítra, my jsme dali naše dnes. F=7

Finální souřadnice

N 49° 0(E+C).(B-F)(B)(D-B) E 017° 2(C-B).(C)(D-A)(D+F)

Varování

Jste na hřbitově a chovejte se prosím podle toho. Upozorňuji, že keš se nenachází na hřbitově. Na hřbitov je zakázán vstup psům. Snažte se být nenápadní při sbírání indicií i při vyzvedávání keše. Vracejte prosím keš na její původní umístění.