Keš vás zavede k pomníku padlých, který se nachází poblíž Ždírce nad Doubravou, kde padlo v nerovném boji s nacisty na třicet lidí.
Pomník postavený na počest padlým u Dočekalovy vody, 5. května 1945
Pro zajímavost – před několika lety ještě pomník zdobila červená hvězda.
Pohled směrem od Ždírce nad Doubravou
První povídání k pomníku:
První květnové dny roku 1945 se nesly ve znamení končící druhé světové války a obyvatelstvo českých zemí zachvátila euforie.
Celkem devětadvacet jmen je napsáno na pomníku věnovaném padlým, který leží u železničního přejezdu mezi Ždírcem nad Doubravou a Sobíňovem. Čerstvě položený věnec je dokladem, že se ani po více než pětašedesáti letech nezapomíná na krvavou bitvu.
Jednotky německé armády ustupovaly před postupující Rudou armádou i přes Havlíčkobrodsko. U Sobíňova se jim v nerovném boji postavili čeští dobrovolníci, kteří s nimi za železničním přejezdem směrem na Ždírec nad Doubravou svedli krvavou bitvu. Tu zaplatilo mnoho českých vlastenců životem.
Zpráva, že je konec války a prosba rozhlasu o pomoc Praze zastihla, mnoho obyvatel během jejich každodenních starostí. Někteří pracovali na poli, někdo jel na nákup, jiný pracoval u svého domku. Většina mužů se pak po výzvách k odzbrojování začala přesouvat na Bílek, k areálu muničního skladu, kde byla ubytována posádka německé armády, tvořena většinou z Rakušanů. Ti se nechali v poklidu a ochotně příchozími odzbrojit.
Zbraně tak lehce dostali do rukou jak bývalí vojáci Československé armády, tak i obyčejní civilisté a mladí chlapci ze Sobíňova, Sopot, Chotěboře, Počátek, Bílku, Nové Vsi a dalších míst. Mezi nimi se pak na Bílku rozšířila zpráva, že Němci v Krucemburku a ve Ždírci vraždí obyvatelstvo. Čerstvě ozbrojení muži naskákali do nákladních aut a vyrazili směrem proti vojenské koloně, o které však neměli tušení.
Střet s vojáky
U železničního přejezdu se je pokoušela zastavit partyzánská hlídka, která se snažila dobrovolníky varovat před postupující kolonou německých sil.
Auta však jela i přes varování dál, až nakonec zastavila asi dvě stě metrů od německých vojáků v otevřeném prostoru, kde prakticky nebyla žádná možnost krytí.
Emil Dvořák, který v tu chvíli převzal velení, vydal rozkaz nestřílet a pokusil se o vyjednávání s Němci. Zřejmě nešťastnou náhodou však vyšel z některé pušky výstřel. To byla voda na mlýn pravidelných vojáků wehrmachtu, kteří na místo dorazili pod velením majora Tauschera. Němci se okamžitě rozvinuli do široké rojnice a zahájili na revolucionáře palbu.
Ti se pokusili v terénu krýt a opětovali palbu. Proti dobře ozbrojeným a tuhými boji otřískaným vojákům však neměli v místě, kde se říká u Dočekalovy vody, nejmenší šanci.
„Vojáci se rozletěli do úvozu, který vede až na Nové Ransko. Ještě v běhu stříleli ze samopalů. Z pancéřového auta štěkal těžký kulomet. Parlamentáři Emil Vepřovský a Antonín Kadlec se zhroutili k zemi mrtvi již po prvních výstřelech. Jirka Kafka se skokem zachránil v příkopu, Olda Joska vypálil plnou dávku ze svého samopalu do předních Němců, a poté se snažil ukrýt za mostkem. Z kabiny nákladního auta vypadl řidič Mergl, zvedl se, držel se za břicho a rychle utíkal směrem k Sobíňovu, po několika skocích se však prohnul v zádech a padl k zemi mrtev,“ tak vzpomínal na první okamžiky prudké a krvavé bitky očitý svědek Karel Janáček ze Sobíňova, jehož bratr Josef také padl při ústupu z bojiště. Přeživší Karel se v nastalé řeži ukryl za nízkým kompostem, zpoza kterého začali s několika druhy na Němce pálit z kulometu. Po chvíli jim však došly náboje a museli se dát na ústup.
„Když jsem vystřílel celý zásobník, vidím, jak Němci vstali ze svých postavení a postupují proti nám. Skočili jsme tedy přes násep dráhy a kryti porostem jsme ustupovali k lesu. Na okraji lesa se zastavujeme a díváme se dolů. Tam několik našich zvedá ruce a vzdává se. Říkáme si, že to s nimi špatně dopadne,“ přiblížil boj další z pamětníků Jan Janáček. Bohužel se nemýlili. Němci nebrali zajatce a ti, kteří se jim vzdali, byli ještě na bojišti vystaveni krutému mučení a posléze zabiti. Svědectví o tom mohl po válce podat strážník z drážního domku číslo sedmnáct u přejezdu přes trať. Tomu se, poté co přečkal v domě přestřelku a razii postupujících nacistických vojáků, naskytl hrůzný pohled.
Zajatce dobíjeli u dráhy pažbami
„Díváme se s ženou oknem na silnici a vidíme, jak tři Němci vedou naše hochy. Ti mají zdvižené ruce, první z nich, náš syn Pepík, se ještě otáčí k domku, jakoby se s námi chtěl ještě rozloučit alespoň pohledem. Poznáváme ještě další chlapce, je jich osm. Ještě netušíme, že pár kroků od našeho domku budou za chvíli povražděni,“ vyprávěl strážný Josef Smejkal.
Zajatce Němci na okraji příkopu mučili, následně je bez milosti postříleli a dobíjeli pažbami. Němci řádí po boji v okolí dál. Krutým represím neunikli někteří další muži, kteří se boje ani nezúčastnili. Například Jan Starý, taktéž ze Sobíňova, šel z dnes již neznámých důvodů po cestě proti vojákům. Ti u něho objevili v kapse granát a několika výstřely ho na místě usmrtili. Bohumil Janáček, kterému se podařilo ustoupit z lítého boje, čekal u Bílku, až transport německých vojáků projede vesnicí. Když už se mu zdálo, že je bezpečno, vylezl ze svého úkrytu na okraji lesa. Na cestě ho však zajali dva vojáci, kteří u něj našli zapomenuté náboje a na místě jej zastřelili.
Oběti této akce byly převezeny do Ždírce. Na zdejší pile byly narychlo stlučeny provizorní rakve z neohoblovaných prken, do kterých byli padlí uloženi a na valníku taženém koňmi odvezeni do Krucemburku.
„Bylo nedělní dopoledne 6. května, kdy tento smutný průvod projížděl Krucemburkem. Z některých rakví ještě prosakovala krev. Koně zastavili pod schody katolického kostela a před ním byl vykopán mělký hrob,“ píše ve své publikaci Válečná léta v Krucemburku amatérský historik Pavel Vomela.
Odtud pak byly pozůstatky mrtvých převezeny do společného hrobu v Sopotech, nebo do míst svého bydliště.
Zajati v uniformě
Ani velitelé, kteří vedli povstání na Bílku, které předcházelo boji u železničního přejezdu, neunikli zlobě nacistických vojáků.
Antonín Mazanec, Karel Pohanka a Jan Bartoň vydají o den později rozkaz, aby se z objektu, ke kterému se opět blížily německé tanky, vzdálili civilisté a sami zde zůstali oblečeni v uniformách Československé armády.
Tito tři důstojníci šli vstříc přijíždějícím vojenským jednotkám. Namísto jednání o smíru jsou však zbiti a jsou jim strhány jejich důstojnické distinkce. Následně jsou pak uvězněni v budově havlíčkobrodského gymnázia a odtud je Němci vezou s několika dalšími vězni směrem k Humpolci. Automobil zastavuje u Hurtova háje nedaleko obce Věž. Zde si stateční muži musejí sami vykopat hrob a Němci je zde následně zbaběle popraví.
Druhé povídání k pomníku:
Krvavý květen v Sobíňově
Psal se 5. květen roku 1945. V Sobíňově na Chotěbořsku začal docela obyčejně, v ovzduší visel podivný pocit. Každý už věděl, že nacisté válku prohráli, nad Reichstagem v Berlíně už vlála rudá vlajka, ale na Vysočině byli stále ještě pány hitlerovci. V posledním měsíci války jim partyzáni připravovali nepříjemná překvapení vykolejením muničního vlaku či přepadením vojenských aut. Nikdo z německých vojáků, kteří byli posádkou uprostřed lesů na Bílku nedaleko obce, neodvážil do lesa ani nakouknout.
Krátce po poledni 5. května volá pražský rozhlas o pomoc. V Sobíňově je vyhlášena mobilizace. „Každý občan, voják, nechť se dostaví na náves! Je třeba odzbrojit německou posádku na Bílku!“ vyhlašuje revoluční místní národní výbor. Muži se shlukují na návsi. Mezi nimi jsou i mládenci sotva odrostlí, kteří ještě nikdy nedrželi v ruce pušku. Přijíždí nákladní auto s partyzány. Vylézají na něj muži a někteří chlapci. Ostatní běží pěšky. Už aby tam byli! Potřebují zbraně! A v muničních skladech v nedalekém Bílku jich mají dost.
Dětské hrdinství
Skupinku pěších vede Antonín Vltavský. Má bubínkový revolver a je z nich nejstarší, tak dělá velitele. Na pokraji lesa u německé strážnice zůstávají stát. Pozorují ten malý domek. „Jdu dovnitř a ostatní se schovají na kraji lesa. Přijdete, až dám znamení,“ řekne Tonda Vltavský, než podleze závory a přiblíží se k budově. Kde se v něm vzala ta odvaha? „Střílí vůbec ten starý krám, co držím v ruce?“, pomyslí si. Už ale stojí u okna strážnice a ukazuje hlaveň pistole. Skulinkou ve dveřích zpozoruje, že tam jsou tři staří strážní. Jakmile zahlédnou pistoli, okamžitě zamykají. Tonda však už je u dveří a tluče na ně. „Vzdejte se! Jste obklíčeni! Je konec války! Vydejte zbraně, nebo budeme střílet!“
Klíč v zámku náhle zarachotí. Tonda zvedá paži a od kraje lesa se zvedají postavy kamarádů. Už jsou u strážnice. Prudce otvírají dveře, strážní stojí s rukama nad hlavou. V očích mají strach a chvějí se. „Nicht šísn! Nesčílet. My kajn dojč! My esterajch aus Wien! My kamarád!“ Ukazují na stůl, kde leží sedm pistolí i s opasky. Kluci se vrhají na zbraně. Nikdo z nich ještě pistoli v ruce nedržel. Vybíhají ven a ponechávají strážné svému osudu.
Zkoušejí střílet do stromů na pokraji lesa, kde se před malou chvíli ukrývali a čekali na znamení Tondy Vltavského. Šest kluků střílí jak v předválečných filmech z divokého západu. Od Sopot přibíhá několik občanů. Kryjí se za stromy, protože nemají potuchy, kdo to střílí. „Dejte sem ty zbraně, nebo se ještě postřílíte“ křičí na kluky a snaží se jim pistole vzít. Starý Laštovička vytrhne jednomu zbraň a ostatní těm zbývajícím.
Nacisté se domnívali, že přišli partyzáni. Rychle sestavili kulomet a zezadu postříleli skupinku zajatců
Dobytí muničního skladu
Nákladní auto se sobíňovskými zatím odjelo směrem na Chotěboř. Zastavuje v Bílku, kde je německá posádka, muniční sklad a samozřejmě i zbraně. Německé posádce velí hejtman Khütl. České bojovníky vede nadporučík Karel Pohanka, poručík Antonín Mazanec a strážní rotmistr Jan Bartoň. Ti tři vyrazí po štěrkované cestě k hlavní kasárenské budově do štábu. Nesou bílý šátek. Ostatní na kraji lesa čekají na výsledek. Zastřelí je? Zajmou? Starý Khütl však nevypadal na vraha! Zdání však někdy klame! Minuty se zdají věčností. Konečně vycházejí.
„Všechno německé vojsko odzbrojit!“zní rozkaz. Vše je dílem okamžiku. Němečtí vojáci ochotně vydávají zbraně. Mají strach a je jim to vidět na očích. Z oken dřevěných baráčků vylétávají obrazy Hitlera a německé nápisy. Naši je trhají a šlapou po nich. A už je tu další rozkaz: „Všichni muži ihned před hlavní kasárenskou budovu! Vojáci pojedou odzbrojit hitlerovce u Ždírce! Nevojáci tady budou hlídkovat!“
Nikdo tu však nechce zůstat. Teď, když mají pušky, samopaly, dokonce i kulomety a granáty? Odjíždějí tři vozidla s třiceti vojáky a čtyřmi kulomety. Hladké vítězství na Bílku, kde odzbrojili posádku bez jediného výstřelu, jim dává sebedůvěru.
Plni odhodlání
Projíždí opět Sobíňovem, kde kolem silnice stojí plno občanů. První auto přijíždí k železničnímu přejezdu. Do cesty se jim staví Láďa Pech a Mirek Elich.„Zastavte! Zastavte! U Ždírce je transport Němců, esesáků!“ Ale nikdo tu zprávu nebere na vědomí. Oba musí uskočit a auto jede dál.
Mezi železničním přejezdem a křižovatkou hlavních silnic ve Ždírci je vzdálenost snad tisíc metrů. Asi uprostřed se terén trochu vlní a mírně klesá. Stékají se tady potůčky z okolních strání a luk. Od nepaměti se to tady jmenuje U Dočekalovy vody. Vpravo se vine polní cesta k Novému Ransku, vedle je malý březový háj. Vlevo, snad tři sta metrů od silnice, stojí stará planá hruška s holými pahýly rozervaných větví po tuhé zimě, vedle ní kompost. Jinak jsou všude jen holá pole a louky. Nikdo netuší, že za několik minut bude kompost jedinou záchranou před nepřátelskými střelami.
Na kopečku stojí na silnici německý transport. Vpředu obrněné auto, za ním vojenské vozy tažené koňmi. „Zastavte! Stůj!“ ozve se náhle bouchání na střechu kabiny starého náklaďáku. Není to nic platné. Pak někdo vystřelí a auto konečně zastavuje, asi dvěsta metrů před obrněným transportérem.
Smrti vstříc
Jiří Kafka, Oldřich Joska, Antonín Kadlec a Emil Vepřovskýsi berou do ruky bílý šátek a pomalu jdou k transportu vyjednávat. Proti nim německý důstojník s několika vojáky jako doprovod. Už jsou od sebe asi sto metrů. Snad ani kroky okovaných bot do špinavé šedi asfaltu nikdo nevnímá. Jdou bezbranní čelem proti smrti s očima upřenýma na mladého blonďatého důstojníka SS. Náhle důstojník zvedá ruku a skáče do příkopu. Němci se ukryjí do úvozu a střílejí.Zaštěká těžký kulomet obrněného auta. Antonín Kadlec a Emil Vepřovský se podlamují v kolenou a padají do špinavé louže.S nimi padá na silnici i bílý šátek. Z kabiny nákladního auta vypadne otevřenými dveřmi Ladislav Mergl. Drží se za břicho a utíká zpět. Po několika metrech se prohýbá v zádech, rozhazuje ruce nad hlavu a padá na okraj příkopu mrtev.
Ostatní skáčou do polí. Meze jsou jedinou ochranou před nepřátelskými střelami. Kdyby těch kompostů bylo víc! Takhle jsou všichni vidět a není se kam skrýt. K železničnímu náspu je to daleko. V dešti střel je i přeběhnutí mostku nebezpečné.
Třicet jedna jich tady padlo na úsvitu svobody. Jen mohyla, kterou vděční občané Sobíňova postavili po válce k uctění památky spoluobčanů, upomíná na tragickou událost u Dočekalovy vody dne 5. května 1945. Ale ještě není všemu utrpení konec.
Kolonie Němců postupuje vesnicí. Lidé se zamykají, pozorují nepřátele z vikýřů svých domů. Na pokraji Sobíňova u Zámecké cesty jde proti nacistům Jan Starý. Ti ho prohledávají a nalézají u něj ruční granát. Ozve se samopal.
Napjaté očekávání
Ti, kterým se podařilo ustoupit a zachránit se po krvavém boji u Ždírce, se většinou vrátili do Bílku, k muničnímu skladu, do kasáren. Střídají se na stráži s těmi, kteří do bojů nezasáhli.
Noc z pátého na šestého května je dlouhá.Znovu se spouští déšť, všechno je vlhké, není ani kde usušit kabát, prádlo, promočené boty. Ale na to nikdo nemyslí. Všechny sužuje bolest. Tam dole, několik kilometrů odtud, leží mrtví kamarádi.
Kolem osmé hodiny hlásí hlídka, že jedou tanky a auta Němců k Bílku. To tak ještě scházelo! Velitelé, nadporučík Karel Pohanka, poručík Antonín Mazanec a štábní rotmistr Jan Bartoň vydávají rozkaz k opouštění kasáren. Nikomu se moc nechce. Připadá jim to jako v osmatřicátém v pohraničí. Tehdy také museli odejít bez jediného výstřelu. Ale rozkaz je rozkaz!Jen tři českoslovenští vojáci Pohanka, Mazanec a Bartoň zůstávají. Čest jim nedovolí utéci. Vědí, jaké to bylo u Ždírce. Mají před očima smrt svých kamarádů. Ale to bylo včera. Věří, že se dohodnou. Berou do ruky naši státní vlajku a jdou vyjednávat příměří.
Z auta vyskakují esesáci. Mladý nadporučík SS, hubený blonďák, jim rve vlajku z ruky, hází ji na zem a šlape po ní. Vědí, že je zle. Vidí to na jeho očích, plné nenávisti, cítí to ve vzduchu. Snad se přece ještě dohodnou.
Výslech
„Kde jsou partyzáni?“, řve mladý esesák. Ostatní Němci na ně plivou a kopou je. Ke zdi je postaven i hejtman Khütl, bývalý velitel posádky na Bílku. Trhají mu výložky. Tři československé vojáky, zkrvavené po prvním výslechu, nutí nastoupit do nákladního auta. A s nimi i dva chlapce z nedalekého Střižanova: Otakara Novotného a Miroslava Halíka. Ota si včera zapomněl v posádce kolo a šel si pro ně. Nevěděl, že jsou tady zase Němci. Kdyby přišel o hodinu dříve, bylo vše v pořádku. Takhle jede s kamarádem Mirkem a se třemi muži v uniformách československých důstojníků uprostřed fašistů na nákladním autě. Dojíždí do Havlíčkova Brodu. V místním gymnáziu je nahánějí do sklepní místnosti. Tam už jsou další vězňové, mezi nimi účetní Josef Synovec a prokurista Vilém Czech z textilky v Havlíčkově Brodě. Prozatímní cela je špinavá a vlhká. Mají hlad. Od včerejšího večera pořádně nejedli. Kolem páté odpoledne jsou vyvedení k výslechu. Poté pět zkrvavených mužů a dva plačící chlapci vylézají znovu na nákladní auto. S nimi i několik německých vojáků.
Jedou asi čtvrt hodiny směrem na Humpolec. Silnice zde prudce stoupá. Vpravo pod kopcem je v polích malý lesík, zvaný Hurtův háj.
Náhodný svědek
Lesník Jaroslav Bárta si bere kabát a říká své ženě: „Půjdu se podívat do Hurtova háje. Teď v tom fofru, když Němci utíkají, je les přímo stvořen k tomu, aby tam nechali nějaké zbraně!“.„Buď ale opatrný, táto, ať se Ti nic nestane“, dodává Bártova žena.
Ze silnice pod vesnicí odbočuje k lesu nákladní auto a zastavuje u Hurtova háje. Pomalu couvá do lesa. Seskakují z něj tři muži v uniformách československé armády, čtyři civilisté a němečtí vojáci. Bárta, schován za stromem, si pomyslí něco o zbězích, skupinka vojáků a civilistů mu však zatím zmizela za keři Hurtova háje.Zvědavost ho však ženě vpřed a zapomíná na opatrnost. Zahlédne ho na stráži stojící hitlerovec. Jen tak tak stačil uskočit a skrýt se. Střely ze samopalu se zavrtávají do stromu nad ním. Bárta však tady zná každý kámen, strom i keř a tak není problém dostat se nepozorovaně na druhý konec háje. Ukryt houštím pozoruje hrůzostrašné divadlo.
Zajatci holýma rukama hrabou zem. Nad nimi jsou připraveny samopaly německých vojáků. Ke skupince přibíhá voják, který před chvílí střílel po Bártovi, staví se do pozoru a podává hlášení. Bárta na tu vzdálenost nerozumí, ale jistě hlásí, že ho viděl. Nacisté se asi domnívají, že jsou tady partyzáni.Rychle stavějí kulomet a zezadu střílejí do skupinky zajatců. Do dvou sotva vyhrabaných jam padají jeden přes druhého.
Bárta na nic nečeká a oklikou se vrací zpět do vesnice. Nikomu nic neřekne. Celou nic nezamhouří oka a stále vidí před sebou tu hrůzu včerejšího podvečera. Druhý den ráno odchází Jaroslav Bárta ke svému bratrovi a vypráví, co viděl. Oba berou ze stodoly sekeru a pilu, aby nevzbudili pozornost, a jdou oklikou k Hurtovu háji. Když získají jistotu, že jsou v lese sami, jdou na místo krvavé vraždy. Naskytne se jim zdrcující pohled. Na čele jim vystupují kapičky studeného potu ....
Na mramorové desce na místě nacistického řádění je nápis: Zde padli zločinnou rukou nacistických vrahů dne 6. května 1945 Josef Synovec, Karel Pohanka, Antonín Mazanec, Vilém Czech, Jan Bartoň, Miroslav Halík a Otakar Novotný. Čest jejich památce.
O samotné kešce – nachází se v blízkosti pomníku (kde na ni neprší), takže není nutné do pomníku nikterak zasahovat a tím ho ničit. Uložená je pěkně v suchu a její součástí je logbook. Pro jistotu si s sebou vezměte nějakou tužku.
Přejeme všem příjemný lov.