Průkopníkem voroplavby na Malši a jejích přítocích byl František Leopold Buquoy (1703-1767). První pokusná voroplavba se uskutečnila na Černé roku 1783, pravidelná od roku 1795. Buquoyská vaziště byla zřízena pod Pohorskou Vsí a u Leopoldova na Pohořském potoce. Mohlo se plavit jen na tzv. nadržené vodě z klauzurních rybníků, jinak vory uvázly. Ročně se splavilo od dubna do října průměrně 14 000 m3 kulatiny, týdně plulo někdy až 15 pramenů. Před prvním šli dva plavci a vyhražovali vorové propusti, šířka vorů nesměla být větší než 2,5-3 m. Vzhledem ke značnému spádu vody pluly rychlostí 20 km/hod., na některých místech nebylo možné je zastavit. Za půl dne doplul pramen do Českých Budějovic, kde se prodával zájemcům nebo se přestavoval na vltavskou šíři. Po roce 1918 nedosáhla voroplavba vlivem železniční a silniční dopravy bývalého rozmachu, k jejímu ukončení přispěla i stavba přehrad. Poslední prameny projely po Malši 20. 7. 1938.
Po roce 1864 přešla horní Vltava (nad jezem v Rožnově) a Malše pod zemskou správu, která provedla řadu regulačních prací zejm. v povodí Malše, s cílem zlepšit splavnost pro dopravu dříví. Z nich se města dotklo nejvýznamněji na počátku století odstranění meandru u Měšťanského pivovaru a 1904-1914 regulace řečiště od obce Plav po Červený dvůr.
Jak moc tato regulace změnila původní koryto řeky si můžeme porovnat na mapách.
Vypravíme-li se na procházku kolem Malše najdeme spoustu stop po této regulaci.
Začít můžeme třeba na N 48°54.208 E 014°29.737
Zde byla roku 1892 zřízená ve skalním zářezu železná vrata, rechle, které v roce 1936 zadržely 20 000 m3 dřeva připlaveného povodní. Denně se od rechlí vypouštělo jen tolik polen, kolik jich ve skladu dřeva dokázali vytáhnout na břeh. Ve směnách zde pracovalo i několik set lidí, třídících vytažené dřevo podle jakosti. Plavení dřeva trvalo 2-3 týdny v době od 15. 4. do 15. 5., jen zřídka se opakovalo dvakrát ročně.
Zdrž na plavení dřeva - tzv.rechle byla, v roce 2007, prohlášena za kulturní památku a zapsána do Ústředního seznamu kulturních památek ČR, jako jediná svého druhu v jižních Čechách.
Odtud můžeme pokračovat po proudu směrem k Budějovicům. Zbytky původního koryta můžeme na levém břehu najít třeba na N 48°55.418' E 14°29.275 ' nebo na N 48°56.514' E 14°29.145'
Cestou si budeme všímat míst, kde je vidět zpevnění břehů řeky, jako například tady 
Vydáme-li se po pravém břehu dojdeme k Tůním u Špačků. jedná se o chráněné území kategorie přírodní památka, původně vyhlášené 12. 3. 1954 na ploše 1,98 ha, 14. 11. 2013 rozšířené na současnou výměru 11,14 ha, od roku 2005 zařazené do seznamu evropsky významných lokalit. Soustava několika menších přirozených tůní, které jsou zbytkem původního koryta Malše v údolní terase na jihovýchodním okraji Českých Budějovic. Při rozšíření chráněného území bylo do něj zahrnuto i několik dalších větších tůní, vzniklých dřívější těžbou štěrkopísku.
Na Malši byly vybudovány pevné jezy v souvislosti s úpravami pro plavení dřeva. Všechny byly původně dřevěné s kamennou výplní, později zrekonstruovány jako betonové s kamenným obkladem. Jez U Špačků vyrovnává spád vzniklý odstavením levobřežního ramene řeky, do stávající podoby byl zrekonstruován roku 1980.
Když mineme tento jez dojdeme k domu na souřadnicích N 48°57.053', E 14°29.336' Ten vznikl před rokem 1764 a jeho obyvatelé pravděpodobně těžili stavební písek z říčního dna. Již ve 2. pol. 18. století se užíval název Spatzenhäusel (tj. Vrabčí domek), jehož zkomolením vzniklo české jméno U Špačků. Chalupa patřila nejprve městu, v roce 1773 ji koupil Matěj Holinka, od roku 1803 byla vlastníkem rodina Ticháčkova. Antonín Ticháček tady v roce 1892 otevřel výletní restauraci a v sousedství existovalo v první třetině 20. století přírodní koupaliště, čímž lokalita vstoupila do obecného povědomí. Koryto Malše se zde po regulaci v letech 1897—1898 stalo mrtvým ramenem a správa buquoyského velkostatku tu zřídila vorový přístav.
A posledním důležitým objektem vztahující se k voroplavbě na Malši byl Červený dvůr.
Červený dvůr (jméno získal pravděpodobně podle červeného nátěru fasády) se připomíná již roku 1609. Byl postaven snad na místě dvora Malšice, doloženého roku 1259. Po založení města Českých Budějovic se dostal do měšťanského majetku a byl při něm postaven mlýn. V letech 1550—1576 patřilo oboje M. Humpolci z Tuchoraze a Doubravice a jeho synu Václavovi. V 17.-19. století byli majiteli Červeného dvoru měšťané. Roku 1870 koupil Červený dvůr Jiří Jan Buquoy (1814-1882), v roce 1878 ho získal Karel Bonaventura hrabě Buquoy (1854-1911) při dělení majetku a zřídil při něm složiště polenového dřeva, plaveného po Malši z Novohradska. A právě zde docházelo k přestavování vorů plujících po Malši na větší (vory s vltavskou šířkou). V letech 1894—1895 bydlel ve dvoře přestavěném na zámeček arcivévoda František Ferdinand d’ Este (1863-1914), tehdy velitel 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. Na přelomu let 1999 a 2000 byla tato zajímavá památka zbořena.
A nyní už ke keši jako takové.
Bylo by hezké projít si celou trasu, ale to k samotnému odlovu nepotřebujete. Přesto počítejte s tím, že se podíváte do míst, kde řeka původně tekla. A jak to tam vypadá dneska? To uvidíte sami.
Musíte najít dvě stáže. Na první stáži naleznete aluminiový štítek s polovinou souřadnic. Pro druhou část finálních souřadnic, kterou ukrývá petka, musíte na stáž č.2.
Odlov doporučuji v minisukni a botičkách na podpatcích - nejlépe jehlových.
Nebo, že by v galoších? 
No, teď nevím.
Použitý zdroj:
Novohradské hory a novohradské podhůří
Encyklopedie města České Budějovice
www.mapy.cz