Byl to vecer jako každý jiný. Chlapi z Jaroškova se sešli v hospode U Eibneru, aby udolali nejaký ten máz pšenicného ležáku a vedli u toho vševedoucí reci. Jak už se pri podobných disputacích stává, semleli páté pres deváté - od velké jarní vody pres strašné lonské sucho a knížecí vrtochy až po vetrnou smršt. S tretím pivem zabloudila jejich rec i k bludickám.
„Jo, bludicky jsou mrchy,“ povzdechl si starý Winter, „Tomš ze Zdíkovce kvuli jedné bludicce týden netrefil do rodné chalupy!“
„Kdo ví, která potvora ho tehdy svedla z cesty,“ pochyboval pantáta Zacpal, „žhavá jako plamínek možná byla, ale bludicka?“
„Moje rec,“ prisadil si mladý tovaryš Lejsek „bludicky prece nejsou!“
„Na to jsi prišel jak, holobrádku?“ oboril se na mládence kantor Koc.
Lejsek pokrcil rameny: „za dvacet let, co chodím po tomhle svete, jsem žádnou bludicku nevidel.“
„Ty jsi toho v živote ješte nevidel! Navíc, žes neco ješte nevidel neznamená, že to není,“ poucil jej pantáta Wenig.
Vedel, že bludicky patrí do Šumavské prírody stejne jako rys nebo vlk. Aby dodal svým slovum váhu, pridal k dobru príhodu formana Štancla.
Štancl mel odvézt furu zboží na trh do Volyne. Chtel s tím být do vecera hotový, jenže ve Vimperském pivovaru zrovna uvarili pivo jako kren. Tak se stalo, že se povozník zdržel. Na cestu se vydal až na noc. Pred Ckyní vjel prímo do roje bludných svetélek. Byla tak doterná, že je musel odhánet bicem. Docela z té námahy vystrízlivel.
Kovár Zacpal prikývl: „Strýc Mázl z Michlovky si s nimi také užil své. Vracel se domu ze zábavy, když ho bludicky obklícily ze všech stran. Radeji se svalil na zem a cekal na svítání.“
„Dobre udelal. Nic dobrého by mu neudelali,“ odtušil Koc.
„Povídacky,“ nesouhlasil mlynár Hauer. Mel za to, že svetýlka nejsou zlá.
„To se ví,“ pridal se hajný Šmíd, „bludicky nejsou žádná škodná. Dedka Hejla z Pravetína vodila jedna bludicka domu z hospody.“
„Se svetlíkama se to proste musí umet. Kdo ví, jak na ne, toho zavedou, kam si zamane. Treba i k pokladu,“ prispechal se svojí troškou do mlýna sedlák Šimek.
Sousedi mohli pokracovat ješte dlouho, jenže hejska Lejska stejne nepresvedcili. Považoval pantáty za tmáre, pámbíckáre a tluchuby. Dál si vedl svou o tom, že bludicky nejsou. Kdyby jim šenkýrka neprinesla jitrnice, byli by se dál hádali a snad by došlo i na rány. Naštestí lahodná sousta zacpala chlapum ústa. Na bludicky se docista zapomnelo.
Když se Lejsek vracel domu do Stach, cítil, že prebral. Zakopával o rovnou zem a težké nohy sotva vlácel. Žádný div, že sebou brzy bacil do trávy. Pekná rána to byla! Pred ocima se mu roztancila spousta svetýlek.
„Safraporte, bludicky,“ klel tovaryš a masíroval si naražené pozadí. Vecer toho o nich slyšel tolik nepekného i pekného, až ted však uveril. Napadlo jej, že by toho zjevení mohl využít. Zacal žvatlat cosi o pokladu. Dával si pritom záležet, aby jeho zdrevenelý jazyk znel co nejvlídneji.
Zatímco Lejsek brebentil, tetelení vukol neho ustávalo. Mámivá svetýlka se ztrácela jako hvezdy pred svítáním. Nakonec zustalo jen jediné. Sršelo jako povetron a netrpelive poskakovalo nad cestou. Cekalo.
„Mám jít za tebou?“ zeptal se mládenec. Není normální, aby clovek rozprável se strašidlem. Bludicka to dobre vedela, a tak nic neríkala nic, jen se trochu víc rozžehnula.
Lejsek si to vyložil jako souhlas. S námahou se zvedl a vrávoravým krokem následoval svou zárivou vidinu. Svetýlko ho vedlo nejdríve po ceste, pak i po neceste. Bloudili spolu celou noc - brodili se mokrou trávou, klopýtali pres výmoly a preskakovali vetve.
Jak se mladíkovi z hlavy vytrácela opilost, vkrádala se mu do tela únava. I bludné svetélko vypadalo ospale. Jeho svit precházel v slabé mihotání.
Z posledních sil se dotrmáceli na vysoký kopec. Bludicka se vyhoupla na nevysoký útes, zablikala, a zhasla docista. Lejsek se svalil do mechu. Než stacil popadnout dech, spal jako špalek.
Probudil se až za bílého dne. Hlava jej bolela a les kolem sebe nepoznával. Po usilovném premýšlení konecne vymyslel, že v noci zabloudil. Tak si vzpomnel na bludicku i na poklad, který mu mela ukázat. Dal se do hledání. Šátral do dutin a štoural pod kameny. Byt se snažil sebevíc, žádnou drahocennost nenacházel. Všude jen mech a zmet všelijakých bylinek.
Táhlo k polednímu a Lejsek zacínal mít hlad. Poklad nikde, a tak mládenec rozmrzele zamíril s kopce dolu. Brzy stanul na kraji velké pastviny. Mladá selka tam zrovna pásla ovecky. Lejsek se jí chtel jen zeptat na cestu, ale dozvedel se toho mnohem víc – že má do Stach dobrý pulden cesty, že chalupy v údolí pod ním jsou Freyung a kopci nad ním ríkají Svetlá hora. Hlavne však seznal, že mladá dívka je krásná, svobodná, na hospodárství zustala sama a jmenuje se Julie.
Vdecne prijal její nabídku, aby se u ní v chalupe umyl a nabral síly pred dlouhou cestou domu. Od té chvíle nevynechal jedinou príležitost, aby mohl zabloudit za Julií.
Než napadl první sníh, usadil se Lejsek ve Freyungu nastálo. Casto pak ríkával, že je Julie jeho poklad. Kdo ví, zda si pri tom nekdy vzpomnel na bludicku.
|