CS: Omlouvám se, tohle je tak prdlé, že anglická verze ani na požádání...
kapitola první
název: N50° 00.694 E016° 41.024
Nevím, proč se mě na to ptáte pořád dokola. Vždyť už jsem vám to řekl snad stokrát. Museli mi asi něco hodit do toho kafe, nebo co. Vážně v tom mám hrozný chaos. Vím jen, že bylo asi deset večer, když jsem se odtamtud vymotal. Jo, dobře, trochu jsem předtím popíjel, ale to snad není žádný zločin, ne? (...) No jo, no jo, vždyť už vám to říkám. Ale bude to asi trochu zmatené, nevím, jestli si to pamatuju úplně přesně. A přestaňte mi tou lampičkou svítit do očí! Nemůžu se tak soustředit. (...) Nevím, kde to bylo, nevím ani, jak jsem se tam dostal. Ten kostel není nijak zvlášť pěkný, prostě normální vesnický kostel. Je na něm letopočet. Jo, čtyři čísla za sebou. A1 B1 C1 D1. (...) Proč mám ignorovat ta dvojčíslí po stranách? Au! No dobře, sakra! Ale už mě nechte na pokoji...
kapitola druhá
název: N50° 00. (A1+C1) (C1) (A1) E016° 42. (D1) (B1) (A1+A1)
Mohlo být určitě k jedenácté, když jsem se konečně vyškrábal do toho krpálu. Navíc nebylo vidět na krok, kdyby mi ta podivná malá světélka neukazovala cestu, nikdy bych... (...) Nevim proč, prostě mě to tam hrozně táhlo, musel jsem tam jít. Kdyby nebylo té tmy, vsadil bych se, že je odtamtud krasný vyhled. Já byl ale z toho výstupu unavený, tak jsem si jen na chvíli sednul na tu lavičku. Pak už začínalo jít do tuhého. Mohl byste prosím típnout tu cigaretu? Nemůžu se takhle soustředit. (...) No, prostě do tuhého. Ta lavička se pode mnou hýbala, vlnila, to nemohlo být z toho pití. Možná to kafe? Pořád se mě ptala: Kolik prkýnek se teď pod tebou tak příjemně vlní? Kolik prkýnek se teď pod tebou tak svůdně vrtí? (...) Chtěl jsem to číslo vyslovit, byla to jen jediná číslice, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, říkal jsem pořád dokola jen A2...
kapitola třetí
název: N50° 01. (A1) (A1+B1-C1) (A2-A1) E016° 42. (A2-D1) (A2+D1) (A1+A2)
Někdy jdete do kopce, někdy z kopce, lidi chodí sami a rádi, po loukách, po lesích, po horách, každý chodec má nějakého patrona, který nad ním drží ochrannou ruku, který chodí pořád s ním, chudáci, někteří se pěkně nachodí, s tou rukou, běhají za lidmi, kteří chodí po ruzných křivkách, po ruzných barvách, však to znáte, někdy jdete po zelené, někdy po modré, někdy po červené. A někdy se ty cesty skříží, s někým se třeba potkáte, s někym, koho třeba ani neznáte, ale kdo pro vás bude na té další cestě moc duležitý, kdo třeba kvůli vám i opustí tu svou barvu a půjde dále s vámi po té vaší. Třeba na vás čeká právě na tomhle místě, kde se kříží cesty, kde se kříží barvy, ale kolik? Kolik se jich tam proboha kříží? (...) Neblouzním... (...) A3...
kapitola čtvrtá
název: N50° 01. (A2) (D1) (A3-D1) E016° 42. (A2-D1-A3) (B1+A3) (B1)
(...) Ano, děkuji, ta voda pomohla, díky, fakt. Kde jsem to skončil? No, šel jsem, musel jsem jít pořád dal. Kdyz už jsem nemohl, pomyslel jsem na odpocinek. zvlášťni. Hned se primo prede mnou objevilo něco jako oaza. Posezeni se striskou, stul, ktery se prohybal pod jidlem a pitim. Ta podivna svetelka se zmenila snad v reflektory, najednou se okoli prozarilo svetlem a ja nahle videl az za hranice te nasi zeme. Avsak misto abych zahnal ten sileny hlad a zizen, to podivne, nezname paleni po celem tele, nevim proč, najednou me zajimala jen jedina vec: ta lavicka. Jidla a piti jsem se ani nedotkl, lehl jsem si na lavicku, ktera se pode mnou zacala zase prijemne vlnit. Pak se me zeptala: kolik prkynek chrani te pred destem? Kolik prkynek? Ja nevim, bylo jich tam hrozne moc, vse se mi zacalo slevat v jednu obrovskou housenku, v jeden labyrint, kde jsme kazdy jen svym smesnym odrazem. Nakonec mi lavička zmizela. Nevěřícně jsem zůstal zírat na smrk s několika pruhy. A4 je počet bílých pruhů kolem zeleného pruhu. B4 je počet zbylých bílých pruhů. A vubec - nebylo lepší počítat prkýnka?? Aspoň si bylo kam sednout...
kapitola pata
název: N50° 01. (A3+A4+B4) (A1) (A3) E016° 42. (A1) (A2+B4) (B1)
Jedno z nejzvlášťnejsich slov, o kterem jsem nedavno dlouže premyslel, kdyz jsem lezel na lužku v cele a zahrival krční a zádové svaly, je slovo "rozhraní". Co to znamená, takové rozhraní? Je to prostor mezi dvěma hranicemi? Ne. To by bylo prilis jednoduche. Myslim, ze to slovo v sobe skryva destrukci, destruktivni potencial. Jde o hranu, ktera tu byla odjakziva a ktera je nahle poskozena, ponicena, rozlomena. Roz - hrani. Vsichni zijeme sve zivoty na hrane. Jsme zvykli se na hrane neustale pohybovat. Uspech nebo neuspech v zamestnani, slava nebo posmech, uspesna cesta na chatu po dalnici nebo smrtelna autonehoda. Konec hrany znamena konec nasi existence. A mozna proto je mi slovo rozhrani tak neprijemne. Pripomina mi, ze nejsem nesmrtelny. O to neprijemneji jsem se citil na tomto podivnem miste. Rozhrani na druhou. Rozhrani Cech a Polska, kam bylo videt pred chvili, kdyz mi ta zahadna svetelka dala alespon na chvili odpocinout od te dusive tmy; rozhrani Čech a Moravy, které představuje kamen, na kterem se probiram rozplacly. Ze nevim, co tu delam, co me sem zavedlo, to me už ani neprekvapuje. Svetelka se nahle spojuji do jakehosi svetelneho provazu a ladnymi, pomalymi pohyby vypaluji do kamene letopocet. A5 B5 C5 D5. Rozpalene ryhy v kameni chladim svou kuži na prstech a dlanich. Chtel bych byt nejak blize tomu vsemu, co se tu deje. Nedari se mi to. Jen spalena kuže mirne zapacha...
kapitola sesta
název: N50° 02. (A5) (D5+A1) (C1) E016° 42. (A5) (A5-A1) (C1)
Prosim vas, vyndejte mi nohy z te vody, mam už prsty uplne rozmocene! (...) Vzdyt ja se snazim! Sel jsem porad dal, za nejakou sipkou, kterou jsem mel v hlave, něco jako kompas, ktery se rozbil a neukazuje na sever, ale na nejaky nesmysl, schovany kymsi kdesi v dalce. Byl jsem utahany, malatny, ale skoro jsem bezel. Pak jsem se najednou zastavil a koukal jsem na tu podivnou věc. Na stromě těsně u cesty. (...) Nevim, co to bylo. V hlave jsem měl prázdno. Vlastně ne uplne prazdno. V hlave jsem mel silnici, po ni prijizdelo auto. Bylo to zvlášťni, tady, uprostred noci, uprostred nejakeho ciziho, neznameho, nepratelskeho lesa. Auto prijizdelo bliz a bliz. Az kdyz jsem zretelne videl mrizku chladice a mohl jsem rozeznavat jednotlive musky priplacnute na ni, jsem si uvedomil, ze stojim uprostred te silnice. Ze slysim skripet brzdy. Nedalo se už nic delat. Byla to ta chvilka, kdy si clovek uvedomi, ze nema dost casu na to, aby něco udelal. Bylo to Audi. Audi A6. (posed = 2, budka = 3, krmelec = 4)
kapitola sedma
název: N50° 02. (A6+D1) (A5+D5) (A1) E016° 41. (A1+C1) (A2+A6) (A1)
No vida - ani to nebolelo. Proste jen ticho a tma. Zase ta tma. Zase ta dusiva, vatovita tma. Presne takova tma, jaka byvala v loznici u me babicky. Mela velky starodavny dum v Nymburce, tehdy to byl jeste takovy ten typicky venkov, nejezdila tu zadna auta a v noci se nikde nesvitilo, nebylo nic videt ani slyset. Jako maly kluk jsem tam casto lezel na zadech, chvilku s ocima zavrenyma, chvilku s ocima dokoran, a bavil se a zaroven se desil tim, ze v tom neni žádný rozdil. Chvilku to byla legrace, ale po nejake dobe cloveka zacnou prepadavat znepokojujici myslenky. Co kdyz jsem slepy? Co kdyz už nikdy nic neuvidim, jen tuhle dusivou, vatovitou tmu? Pravdepodobne ne, je to nesmysl. Jde jen o to, ze je tu vsude kolem takova tma, ze clovek zkratka nic nevidi. Ano, ale jak si to overit? Jak to dokazat? Kde vzit dostatek jistoty, aby clovek mohl usnout? Vstat a rozsvitit svetlo - to nejde, vzbudil bych dedu a brachu, ptali by se, co se deje, a kdybych řekl pravdu, bratr by si pak prede mnou cele prazdniny z legrace tukal na celo. O par let pozdeji se na me stejna tma vyhrnula z babicciny rakve. To se mi vzdy vybavi, kdyz se dnes pokousim usnout nekde, kde je tahle absolutni tma. Tma tmouci. Zaplat pambu za tu Hvezdu. Jedina Hvezda na tehle dusive, vatovite obloze. Jak je vysoko? A7 B7 C7.
kapitola osma
název: N50° 03. (C5) (B7) (A7) E016° 41. (B4+B7) (B5) (D5)
(...) Telefonovat? Kam chcete telefonovat? Do blazince? Nebo tam už jsem? Vy jste blazinec? Telefonovani je choroba tehle civilizace. Vsichni jen telefonuji. Porad. Clovek si nemuže ani popovidat s prateli, protoze jim porad zvoni mobily. Nedavno jsem hledal tajnou schranku ukrytou na prazskych Olsanskych hrbitovech. Jak je tam ta stanice metra Zelivskeho. Prochazel jsem cestickami tohoto mista posledniho odpocinku a citil, jak ze me prysti hluboka pokora - kdyz kolem me probehla banda malych deti s rachtacimi pistolemi a samopaly na kulicky. Schovavali se za nahrobni kameny, strileli po sobe a po kolemjdoucich a delali u toho hrozny kraval. Najednou jednomu chlapeckovi zacal zvonit mobil. Jo, mami, jasne ze se mam dobre, hrajeme si s kamaradama. Karel Plihal by na to pohotove řekl kratkou basnicku: Detem, ktere zlobily, rozdupeme mobily. (...) Ano, dobre, omlouvam se, kde jsem prestal? Ano. Telefonovani je choroba tehle civilizace. Vsichni jen telefonuji. Porad. Dokonce i tady, na konci sveta - najednou stojim a koukam na modrou tabulku a dve telefonni čísla. (...) Ano, tma je, ale jen okolo. Svetelka mi osvetluji ctvrtou číslici zprava v telefonnim čísle napravo. Predpokladam, ze to bude A8, nebo se mylim?
Adoptující kačer drobně napoví, že v době vytvoření keše na kopci rozhodně singltreky nebyly... ale voda byla potřeba už tehdy
kapitola devata
název: N50° 03. (B5) (A8) (A2+B4) E016° 41. (A1+A8) (C5) (A4)
Stozar. Dalsi podivuhodne slovo. Emil Frynta by asi řekl, ze takovy jeden stozar se sklada z deseti desetizaru. Nebo ze sta jednozaru? Takhle vesele jsem si premyslel, nez jsem si uvedomil, pred cim to stojim. Cely rozedrany, bez bot, dlane a chodidla cela od krve. (...) Nevim! Ja proste nevim! Vy mi neverite, co? Jsem vam tu pro legraci. Takhle to ale bylo, myslete si, co chcete. Nebo si to tak alespon pamatuji. Svetelka vypaluji dalsi letopocet, opet musim zchladit rany kamene vlastnim telem, vlastni krvi. Vedle letopoctu je i číslice oznacujici mesic, ve kterem tu ten strasny pozar radil. Ignoroval jsem ji. A vam doporucuji to same. A jestli se letopočet nedochoval, použij: A9=1 B9=9 C9=8 D9=5.
kapitola desata
název: N50° 03. (A9) (B5) (D9-A8) E016° 41. (D9) (A1+A9) (A6+C7)
Musel jsem odtamtud pryc. Kdybyste tam byli, chapali byste proč. Utikal jsem porad dal. Ale tady se musim priznat, ze si dalsi hrůzy z te noci uplně nepamatuji. Myslím si, že jsem doběhl k lavičce. Padnul jsem na ní naznak a mžoural nad sebe do tmy, jestli nekde nespatrim tu osamelou Hvezdicku. Lavicka se pode mnou zacala vlnit, zacala me hladit po zadech a tvrdila mi, ze A10 je 1. Ale moc pravdepodobne mi to nepripada. Co by v pustem lese delala lavicka? Spise to byly tri borovice, srandovne propletene do sebe, ktere mi septaly, ze A10 je 2. Ale borovice ve smrkovem lese? Nebyly to dve skalky, ktere tvrdily, ze A10 je 3? Blbost, v tom stavu bych z jakekoli skalky musel nutne spadnout. Myslim, ze tam stala stara telefonni budka. Sklenene tabule vysypane, sluchatko utrzene, na starem seznamu tužkou nacmarano ve spechu, ze A10 je 4. (...) Ano, to mate pravdu, to je ta nejmene pravdepodobna moznost. Skutecne netusim, co jsem tam tehdy videl, ani neznam hodnotu A10. Bohužel, moc vam nepomohu. A bude to jeste horsi...
kapitola jedenacta
název: N50° 03. (A10-A9-A1) (B4-A3) (A3) E016° 41. (C9-A10) (B5) (A8)
Na gymnasiu mě dějepis nikdy nebavil. Bylo to především systemem ceske stredoskolske vyuky, ktera spocivala, nevim, jak je tomu dnes, ale tenkrat spocivala v trapnem, slepem a zbytecnem opakovani udaju, letopoctu, nazvu buhviceho, podivnych chemickych vzorcu... Bez kontextu, bez podporovani lidske touhy si ty informace propojit, dozvedet se vice. A zvlášť v dejepise. Kazda hodina zacinala petiminutovkou. Deset letopoctu. Ctyricet číslic, ktera pro studenta neznamenala vubec nic, ktera si už hodinu po pisemce nepamatoval. Navic tu byl pan ucitel Hrdlicka, ktery po nas hazel tezkym svazkem klicu, kdyz jsme vyrusovali. Vim, ze je to skoda, ale tahle kombinace ve mne vypestovala odpor k jakekoli forme historie na cely muj zivot. Můj milý C.G.Jung kdysi řekl, ze objektivni dejinne udalosti nejsou vlastne pro jednotlivce vubec dulezite. Tusime tedy, ze takova bitva u Jaromere byla zrejme historicky velmi vyznamna, ale co naplat, pro nas osobne je stejne dulezitejsi, kolik budeme pristi mesic platit za telefon. Mozna je to smutne, ale je to tak. Alespon u me. Pokud mi ovsem zrovna nepomahaji svetelka. Najednou jsem zkratka vedel, ze tenhle trojhranny kamen s vytesanym letopoctem 1773 je meznim kamenem tvoricim hranici mezi panstvim Lichtenstejnu a Althanu z Mezilesi v Kladsku. Myslim, ze jsem si na boku kamene vsiml male kovove cedulky s letopoctem jeho rekonstrukce a znovuumisteni. A11 B11 C11 D11. Ale mozna se pletu, co ja vim? Byla to tak strasna noc, copak se nekdo muže divit, ze jsem něco mozna radeji zapomnel? Jestli tam ta desticka neni, pak A11=B11=C11=D11=0.
kapitola dvanacta
název: N50° 03. (C11+A9) (A3-C11) (A6) E016° 41. (A10-D11) (A6+A10) (A11+A8)
(...) Strasne moc cedulek. A ukryt. Meli tam ukrytou vzacnost. Ukryty poklad. Alespon lide z okoli to tak brali. Byl to originalni rukopis Bezrucovy basne o tomto kraji. Pekne. Nadherne. Jen nevim, jestli pri tom pozaru nebyla znicena. Je to skoda, ze to vsechno shorelo. Nahoru vas ted nepusti. Pritom by to byl urcite skvely zazitek, rozhlizet se z ptaci perspektivy po kraji, ktery i samotnemu Bezrucovi stal za to, aby se chopil pera. Splhat s jeho versi stale vys a vys. Ale jak vysoko jsem byl ja? To vam nepovim. To si budete muset zjistit. (...) Au! Dobre! A12 B12 C12!!
kapitola trinacta
název: N50° 03. (A10) (A6) (B12) E016° 41. (A9) (C9) (C12-B4)
A tady už zacalo jit opravdu do tuheho. Veci se zacinaly hybat, dostavalo to vsechno smysl a spad. Nevedel jsem sice, jestli je to dobre nebo spatne, ale tusil jsem, ze se konecne dockam nejakeho rozlusteni. Prispechal jsem sem, na konec sveta, do tehle pustiny a cely udychany jsem s otevrenymi usty hledel na objekt, ktery mi svetelka osvetlovala. Nemohl jsem tomu uverit. Bylo to jako, jako, treba jako najit smysl zivota, zlaty gral, to, co cely zivot hledame. A nevedeli jsme, ze je to tady. Ze to tu stoji jen tak, volne. Neuveritelny objekt. A na nem ta neuveritelna, kouželna tri pismena. Po chvili ten objekt zacal jemne vrnet a ružne se morfoval. Byl to užasny pohled; chvilemi mel tvar krychle s napisem A13=5, chvili zase tvar kvadru s napisem A13=6, pak se z neho stal valec s napisem A13=7, pak se coby koule s napisem A13=8 zacal koulet kolem me, nez se vratil na sve puvodni misto a zmenil se v užasny kužel s napisem A13=9. A do toho porad ta tri magicka pismena...
kapitola ctrnacta
název: N50° 03. (A13+C12-B11-A10-D9) (A8-B7+A6) (C5+B4+A3-A2+A1) E016° 41. (D5-A6) (A7+A8-D9) (A13-A11-B11-C11-D11-A9)
Ten neznamy objekt me nasmeroval, myslel jsem, byl jsem si dokonce jisty, ze jsem na tom spravnem miste. Ze me už jen par minut deli od okamziku, kdy najdu ten nejvetsi poklad, rozhreseni, smysl zivota, smysl toho vseho trapeni. Prohledal jsem to tam centimetr po centimetru, rozryl jsem hlinu nekolika metru kolem sebe, lezl jsem na vsechny stromy a zase z nich padal, poobracel vsechny kameny, svetelka zatim do kury nejblizsi brizy vypalila tri pismenka, DNF, nevim, co to znamena, ale kdyz zacalo svitat, vsechna ta svetelka zmizela, zmizela i vsechna ta magie, ta posedlost, ta nadlidskost i vedomi velkeho ukolu, vysokeho cile. Zustal jsem tam jen ja, obycejny clovek - zakrvaceny, pohmozdeny, do krve rozedrany a k smrti unaveny. Lezel jsem tam cely den, nez me v podvecer nahodou objevili nejaci drevorubci a dopravili me do civilizace. Probudil jsem se az tady - u vas v ustavu. (...) Presne tak. Nedokazal jsem to. Nedokazal jsem to najit. Byl jsem vybran, ale zklamal jsem. V usich mi porad zneji ta podivna dve slova - Hava Su. Vim, ze jsem byl blizko, ze jsem mohl vedet, co znamenaji, co mi rikaji a jakou reci mi to rikaji. Ale zklamal jsem. Musite jit vy. Musite tam jit, jit v mych stopach, proto jsem vam to preci vsechno řekl, musite tam jit a byt lepsi nez ja, najit to, najit ten poklad, zjistit, co ta slova znamenaji. Slysite? Slysite me? Kam odchazite? Tak kam to jdete? Poslouchali jste vubec, co jsem vam rikal? Nenechavejte me tady! Rozvazte me! Je to dulezite, copak to nechapete? Prosim! Najdete to! Hava Su! Ta slova jsou Hava Su!
[Last listing update: 02.05.2020; ištván]