|
Uvnitř průzkumné štoly
Čedič / bazalt
Čedič neboli bazalt (starší, paleozoické bazalty se nesprávně nazývají diabas nebo melafyr) je velice četná tmavá výlevná vyvřelá hornina s charakteristickou porfyrickou nebo sklovitou strukturou, někdy s vyrostlicemi jednotlivých minerálů. Vyskytuje se však i ve formě škváry, bez viditelných krystalů. Obvykle má šedou či černou barvu, zvětralý čedič má barvu spíše šedou.
Termín čedič (bazalt) se používá k označení jemně zrnitých extruzivních, případně mělce uložených intruzivních hornin, hrubě zrnité hlubinné horniny daného složení se označují názvy dolerit a gabro. Termín bazalt, předtím používaný už ve starém Řecku a Egyptě, zavedl v současném pojetí v roce 1546 Georgius Agricola. Starověké použití termínu je připisováno římskému přírodovědci Pliniovi staršímu.
Pro čedič je charakteristická jemnozrnná stavba vzniklá rychlým utuhnutím lávy na povrchu planety. Ve své stavbě obsahuje často velké krystaly minerálů či vesikule, drobné bublinky vyplněné plynem či druhotnou mineralizací, a nebo se vyskytuje ve formě strusky. Odlučnost čediče je obvykle sloupcovitá. Při chladnutí magmatu a pozdějším zvětrávání se tvoří pěti, šesti či sedmiúhelníkové bloky. Textura bývá proudovitá nebo všesměrná. Dle oficiální definice vycházející z pozice čediče v diagramu QAPF je tato hornina jemnozrnná vyvřelá hornina, která má méně než 20 objemových procent křemene a méně než 10 % foidů a minimálně 65 % živců ve formě plagioklasu.
Hexagonální odlučnost čediče v oblasti Sheepeater Cliff, Yellowstonský národní park, USA
Na Zemi vzniká většina čedičových magmat dekompresním tavením pláště. Mimo Země jsou čediče známé taktéž z Měsíce, Marsu, Venuše a dokonce i z asteroidu Vesta. Předpokládá se, že zdrojovými horninami pro částečné tavení jsou jak peridotity tak i pyroxenity. Čediče tvoří ve velké míře oceánskou kůru, která vzniká na středooceánských hřbetech výstupem (upwelling) plášťového materiálu z hlavní části tvoří.
Paleontologie
Bývala cihelna Na Salátce při jihovýchodní patě hřebene je významná nálezy zkamenělin (trilobitů a fylokaridních korýšů).
Trilobit
Trilobiti (název podle těla tvořeného třemi laloky – prostředním a dvěma bočními) jsou třída vyhynulých členovců patřící do vyhynulého podkmene Trilobitomorpha – jsou jednou z jejich vývojových větví. Objevili se ve starších prvohorách (kambriu), asi před 550–530 milióny lety. Vyhynuli na konci prvohor během katastrofy na rozhraní permu a triasu (před 251 miliony let). Jednalo se o výlučně mořské živočichy, jejichž článkované tělo bylo pokryto mineralizovaným exoskeletem. Exoskelet trilobiti v průběhu růstu svlékali a odhazovali.
Trilobiti patří mezi typické prvohorní živočichy – největšího rozkvětu dosáhli ve svrchním kambriu a ordoviku, další vrchol nastal v devonu. V permu přežívala už jen jediná čeleď Phillipsiidae, při velkém vymírání na konci permu trilobiti nadobro zmizeli. Dosahovali velikosti od 1 milimetru až po 90 centimetrů.
Celkově bylo až dodnes popsáno více než 17 000 druhů trilobitů.
|