Švédský sloup nebo boží muka?
Keška vás dovede ke sloupu, který v roce 2012 opravili členové občanského sdružení Za Opavu. Bylo to už potřeba, protože sloup nebyl od druhé světové války opravován. O této stavbě se toho moc neví. Ani doba, ani důvod vzniku. Jsou to tedy boží muka? Proč mu místní říkají Švédský sloup? Není vyloučeno, že se může jednat o památku, která má vojenskou minulost. Možná se jednalo o hraniční kámen rozdělující bývalá panství. Podle jiné, ničím nepodložené, pověsti se má jednat o sloup, který tu na počest vítězství u Guntramovic měli postavit vojáci armády vracející se do Opavy. Tento příběh ze sedmileté války je sice zajímavý, ale nejčastěji se hovoří o pověsti se švédskými vojsky. Přesto se vznik objektu předpokládá až v 19. století. Z nejstaršího dochovaného mapového podkladu z roku 1852 je patrné, že na stávajícím místě stával drobný sakrální objekt.
Sloup v roce 2024 (foto autor)
Pověst o Švédském sloupu:
O zdejším Švédském sloupu se vypráví: Byl rok 1647, rok před koncem třicetileté války a po několika klidnějších letech se válečné události vrátily i na Vikštejnské panství. Ode vsi Moravice jednoho dne přicválal do Melče rychlý posel a volal: “Spaste se, kdo můžete, jedou sem divocí jezdci!“ A hnal se dál, přes Radkov ke hradu Vikštejnu. Na něm tehdy byla malá císařská posádka, jíž velel císařský poručík Engelstedt. A brzy do Melče dorazil předvoj švédské jednotky. V čele jela skupina dragounů, které velel švédský strážmistr. Za nimi pak kolona těžkých, čtyřmi koňmi tažených nákladních vozů. Na některých z nich vezli prach a zásoby, na dalších pak na Budišovsku naloupenou kořist. Jeli do Opavy a chtěli se vyhnout hradu Vikštejnu, aby nedošlo ke střetu s jeho posádkou. Dragouni zastavili před Melečskou rychtou, u níž se shromáždilo množství zdejších obyvatel, a strážmistr hned vtrhl dovnitř. Po rychtáři Václavu Bolanovi požadoval výměnu svých strhaných koní za čerstvé a také to, aby jeho raněné vozky nahradili melečtí sedláci. Když se rychtář zdráhal vyhovět, hrozil mu zastřelením i šibenicí a vypleněním obce.
A tak se Bolan nátlaku podvolil. Mezitím však už vzhůru zahradami a kolem pivovarského rybníka k Radkovu a hradu Vikštejnu, uháněl posel, aby o události uvědomil posádku hradu a požádal poručíka Engelstedta o pomoc. V Melči, dlouhodobě sužované válkou, však bylo koní málo, stačili jen na výměnu u tří vozů. A jako kočí k těmto vozům, taženým melečskými koňmi, rychtář určil tři zdejší sedláky: Jakuba Hrubého, Adama Selzera a Hanse Kováře. Těm, ani jejich rodinám se rozhodnutí nelíbilo, ale co měli dělat, když celé vsi hrozilo drancování a vypálení švédskými vojáky. Nejstarší z nich, Jakub Hrubý, ostatním dvěma tiše řekl: „Pojedeme se svými třemi vozy jako poslední a na příhodném místě, tam kde to bude možné, najednou prudce odbočíme vpravo nebo vlevo a se švédskou kolonou, která pojede dál, si nějak poradí hradní posádka.“ A tak vyjeli směrem k Opavě. Přejeli údolí potoka Melečku a kolona vjela do lesa před Mikolajicemi. Stará zemská cesta tehdy vedla od okraje lesa asi 400 metrů rovně, ke křižovatce cest. Ale tady už melelčtí sedláci vpravo od cesty, v křoví, viděli vojáky poručíka Engelstedta. Když švédská kolona projela křižovatkou, Jakub Hrubý s výkřikem „Za mnou!“ prudce stočil svůj vůz doprava. Další dva vozy odbočily vlevo. V té chvíli třeskla rána. To švédský strážmistr vytáhl pistoli a trefil prchajícího Jakuba do ramene. Ale to už v lese, pod staletými jedlemi, ze zálohy napadl oddíl císařských vojáků švédské husary a strhla se prudká šarvátka. Ze švédské kolony zůstaly pouze tři jízdy schopné vozy a několik nezraněných dragounů, kteří s nimi, jako doprovod, dojeli přes Mikolajice do Opavy. V boji padli i někteří císařští vojáci. Ostatní pak sebrali kořist, kterou získali ze švédských vozů a pochytali koně, kteří se rozutekli do lesa. Tři melečské sedláky však nenašli a tak poručík Engelstedt nařídil vydat se na zpáteční cestu. Střelbu zaslechl domoradovický sedlák Ignác Streibel, který v té době se svými syny pracoval v nedalekém lese. Když přišli na místo, našli ve vřesovišti raněného Jakoba Rubyho i s jeho dalšími dvěma, k smrti vystrašenými druhy. Naložili je na svůj vůz a odvezli do Domoradovic, kde je ošetřili. Melečtí se však báli vrátit domů, neboť nevěděli, jak šarvátka skončila, a měli strach, že se tam Švédové vrátí a budou je hledat. A tak zůstali v Domoradovicích několik dní a domů se vydali, až se dozvěděli, že jim už žádné nebezpečí nehrozí. Později se na místo potyčky vrátili také lidé z Melče a všechny padlé pohřbili do společného hrobu. Pozdější generace na tomto místě, v blízkosti salaše, v níž se až do 19. století chovaly panské ovce, postavily tři metry vysoký sloup z cihlového zdiva, který má nahoře kříž a pod ním osmibokou lucernu. Do ní byly zasazeny destičky s nápisy, připomínajícími tragickou událost z roku 1647. Kolem roku 1900, když už zdejší ovčín zanikl, byly podle pamětníků i texty na tabulkách jen velmi špatně čitelné. A sloupu – boží muce, který nad společným hrobem padlých vojáků stojí dodnes, se pak začalo říkat Švédský sloup.
Zdroj: Spolek za Opavu
Sloup v roce 2021 (foto Sptlifi)