O bílé víle
Před dávnými časy žilo v našich lesích mnoho bytostí, které dnes známe jen z pohádek a vyprávění našich prababiček. V našem lesíku přebývala čarodějnice. Všichni v její blízkosti se jí stranili, neboť věděli, že je velice zákeřná, zlá a nemilosrdná. Kam padl její stín, tam povadly květy. Na koho pohlédla svými zraky, ten utrápil se žalem.....A proto jí říkali Lucifera.
Přesto, že její srdce bylo vyprahlé, našlo se v něm malé místečko ještě nezkažené. Tam plápolala jiskřička lásky. Lucifera snila o černokněžníkovi z lesa za paloukem. Přála si získat jeho náklonost i srdce. On ho však dávno věnoval jiné. Kvůli ní se úplně změnil a dokonce se vzdal i černé magie. Čaroval už jen zřídkakdy a pouze pro dobro. Své temné jméno Dragonias spálil v plamenech a přijal jméno nové Angelín.
Jeho vyvolenou stala se víla, která za hvězdných večerů tančila po lukách a její bílý šat odrážel nádheru hvězdné oblohy a snášel ji blíže k zemi. Bílá víla v každém probouzela lásku. Lesní zvěř si chodila pro její pohlazení a ptáčci vždy ochotně pěli překrásné melodie k jejímu tanci. Angelín chodíval na kraj lesa a bílou vílu sledoval. Až jednoho dne se jejich oči střetly a láska vstoupila do jejich srdcí.
Luciferu jakoby proklál ostrý nůž. Ucítila sílu té lásky a plna nenávisti k oběma, slíbila krutou pomstu. Po dlouhém přemítání se rozhodla, že vílu promění ve strom, v úplně obyčejný strom, kterých je všude plno a kterých si nikdo ani nevšimne. Jak myslela, tak učinila. Z něžné bílé víly stal se útlý strom, který se schovával v záplavě jiných.
Angelín večer co večer hledal svou milou a stále nenacházel. V zoufalství chodíval lesem a volal ji k sobě. Tu stala se zvláštní věc. Z hustého porostu prorazil paprsek bílého světla. Angelín chvatně rozběhl se za ním. Prodíral se houštím na, běžel o překot. Až dorazil k místu odkud světlo vycházelo. Uviděl mladý strom, který jakoby k němu upínal své větve a úplně celičký bíle zářil do noci. Angelínovi došlo koho má před sebou, kam zmizela jeho milovaná. Objal jeho kmen a v tu chvíli záře ustala. On se rozhodl, že zůstane, už nechtěl být dál sám. Tak dál strom objímal, až jeho tělo splynulo s kmenem a stalo se jeho součástí. V tu chvíli kůra stromu zbělela. Mezi všemi obyčejnými stromy tak rázem stál jediný bílý strom s tenkými větvičkami a jemně zelenými lístečky, šťastný bílý strom...
Když Lucifera viděla svou prohru na vlastní oči, její vztek byl tak ohromný, že se její tělo rozpadlo a proměnilo v haldu černého kamení. Nikomu už nemohla uškodit a nikdo z ní už neměl strach. Všichni v lese tak žili dál spokojeně a v míru. Bílý strom rostl, sílil a brzy se v lese objevili nové malé bílé stromečky, jejich dětičky...
A tak když na vycházce uvidíte bílý strom, dnes mu říkáme bříza, usmějte se na něj a buďte šťastní jako on.
autor: N