|
Naleziště minerálů
Podle Jiřího Svobody, autora knihy Tajemství Českého Středohoří, zde kdysi bylo významné mineralogické naleziště. Nacházely se tu kromě jiných například thompsonit, natrolit, apofylit a také vzácnější hyalit – skelný opál.
Thomsonit, hydratovaný hlinitokřemičitan (alumosilikát) sodíku a vápníku (obvykle obsahuje i něco stroncia, je zástupcem skupiny zeolitů (viď heslo analcim). Je bezbarvý, bílý, nažloutlý nebo jinak světle zbarvený, průhledný až průsvitný, dokonale štěpný, skelně až perleťově lesklý. Tvoří tabulkovité nebo sloupcovité krystaly, často seskupené do vějířovitých, kulovitých a stébelnatých agregátů s drúzovitým povrchem. Thomsonit se vyskytuje především v dutinách čedičů a znělců; v ČR zejména na mnoha lokalitách v Českém středohoří. Velmi pěkné ukázky thomsonitu lze sbírat ve starém lůmku těsně pod vrcholem Pustého vrchu u Folknářů v. od Děčína. Thomsonit zde tvoří bohaté skupiny až 1 cm velkých bílých kulovitých agregátů v až 10 cm velkých dutinách bazaltu.
Natrolit je jedním z nejhojnějších zeolitů (pojem zeolit je vysvětlen u hesla analcim). Je to hlinitokřemičitan (alumosilikát) sodíku s vodou. Je bezbarvý, bílý, šedobílý, méně často růžový, červený, zelený i nažloutlý, průhledný až průsvitný, skelně lesklý. Tvoří dlouze sloupcovité až jehlicovité krystaly a jejich snopkovité, kulovité a paprsčité agregáty. Je to poměrně běžný minerál vznikající krystalizací z horkých magmatických roztoků v dutinách vulkanických hornin. Vzácněji se vyskytuje i v jiných geologických prostředích, například v některých pegmatitech nebo na žilách alpského typu.
Apofylit je hydratovaný křemičitan (silikát) vápníku a draslíku s fluorem a hydroxidovou skupinou (OH). Rozlišujeme dva samostatné minerální druhy souhrnně označované jako apofylit. Je to nerost typický pro dutiny ve vulkanických horninách, ve kterých tvoří velmi pěkné drúzy hojnoplochých krystalů. Trh s minerály je v současné době doslova zaplaven velkým množstvím vzorků fluorapofylitu z velkých dutin v čedičích v širším okolí města Pune (anglicky Poona) v indickém státě Maháráštra. Krystaly z tohoto naleziště jsou bezbarvé, čiré až průsvitné a neprůhledné a bílé. Jsou to krátké sloupce, tabulky, popřípadě je jejich tvar blízký krychli. Jsou skelně až perleťově lesklé. Jejich obvyklá velikost je okolo 3 cm, vzácností ovšem nejsou krystaly až 10 cm velké. Apofylit je dokonale štěpný.
Hyalit neboli opál je amorfní hydratovaný oxid křemičitý. Struktura opálů je silně neuspořádaná, opály nevytvářejí pravidelnou krystalovou strukturu. Říkáme, že opál je beztvarý neboli amorfní. Obsah vody v opálech kolísá v rozmezí cca 3 až 12 hmotnostních %. Časem vodu ztrácejí a krystalizují na křemen – chalcedon. Opály jsou různě zbarvené příměsmi, bývají šedobílé, šedé, zelené, šedomodré, žluté, okrové, hnědé, černé atd. Mohou být i bezbarvé a průhledné.
ODLUČNOST
Odlučnost je geologický jev, při kterém dochází k oddělování jednotlivýc celků hornin od sebe. Jednotlivé typy horniny mají různé druhy odlučnosti, které jsou pro ně charakteristické.
Některé horniny se pak projevují více typy odlučností - jako např. pískovec, kde se setkáváme s blokovou a i se sloupcovou odlučností,
Sloupcová odlučnost - čedičové varhany
Z geologického hlediska jde o ukázku pronikání magmatu do okolních hornin. Láva vystupovala na povrch z velké hloubky, pomalu se ochlazovala a tvořila sloupce. Pozdější eroze a také těžba je odhalily ve větších plochách a útvarech. Sloupce jsou jasně čitelné a poměrně pravidelné. A eroze pracuje dál. I u Kočky je jeden z okrajových sloupců zřetelně oddělený a časem působením zatékající vody a mrazu odpadne a zase trochu změní obrys kamenného kočičího těla.
Čedič neboli bazalt (starší, paleozoické bazalty se nesprávně nazývají diabas nebo melafyr) je velice četná tmavá výlevná vyvřelá hornina s charakteristickou porfyrickou nebo sklovitou strukturou, někdy s vyrostlicemi jednotlivých minerálů. Vyskytuje se však i ve formě škváry, bez viditelných krystalů. Obvykle má šedou či černou barvu, zvětralý čedič má barvu spíše šedou.
Termín čedič (bazalt) se používá k označení jemně zrnitých extruzivních, případně mělce uložených intruzivních hornin, hrubě zrnité hlubinné horniny daného složení se označují názvy dolerit a gabro. Termín bazalt, předtím používaný už ve starém Řecku a Egyptě, zavedl v současném pojetí v roce 1546 Georgius Agricola. Starověké použití termínu je připisováno římskému přírodovědci Pliniovi staršímu.
|