Kvintlík sem, kvintlík tam
Po Velké francouzské revoluci se ve Francii zrodila metrická soustava, která zaváděla metr jako jednotku délky a gram jako jednotku hmotnosti, a dále sadu předpon, které označovaly násobné díly v mocninách deseti, což bylo novinkou oproti tradičním jednotkám.
Sv. Michael váží duše (desková malba, mistr Soriguerola, Španělsko 13. stol.)
Roku 1795 byl definován gram jako váha jednoho krychlového centimetru vody při teplotě tání ledu, o rok později byl na základě této definice zhotoven první prototyp kilogramu z čisté platiny, tzv. provizorní kilogram. V roce 1799 byl za jednotku hmotnosti přijat jeden z provizorních kilogramů. Dostal název archivní kilogram a na dalších 90 let se stal etalonem hmotnosti.
V roce 1875 podepsalo 17 států (většina evropských a několik amerických států) tzv. Metrickou konvenci a byl zřízen Mezinárodní úřad pro míry a váhy. V roce 1889 byla uspořádána První všeobecná konference o mírách a vahách, která rozhodla o nahrazení starého etalonu novým – válečkem o výšce i průměru 39,17 mm ze slitiny 90 % platiny a 10 % iridia. Z 80 vyrobených kusů byl vybrán ten, který se hmotností nejlépe blížil předchozímu platinovému kilogramu a byl nazván Mezinárodním prototypem kilogramu. Na dalších 130 let byl kilogram definován jako hmotnost tohoto prototypu. Ostatní kopie se staly národními standardy všech členských států, které podepsaly Metrickou konvenci (Český metrologický institut uchovává kopii č. 67).
Prototyp byl uložen ve dvojitém skleněném obalu, aby byl chráněn před vlivem okolního prostředí. Přesto se při porovnávacích měřeních v roce 1992 zjistilo, že Mezinárodní prototyp kilogramu ztratil vlivem prostředí a manipulací s prototypem během padesátiletého období hmotnost přibližně 50 μg (odpovídá zhruba hmotnosti otisku prstu). Jelikož jednoznačná definice kilogramu je důležitá pro odvození řady dalších fyzikálních jednotek, vědci připravili novou definici na základě pevné hodnoty Planckovy konstanty. Ta patří mezi základní konstanty v kvantové fyzice a vyjadřuje vztah mezi energií fotonu a frekvencí odpovídající jeho vlnové délce. Od 20. května 2019 platí nová definice kilogramu pomocí metru a sekundy zafixováním hodnoty Planckovy konstanty na přesné hodnotě 6,62607015⋅10−34 kg⋅m2⋅s−1.
Dnes nám připadá naprosto samozřejmé, že prakticky na celém světě hmotnost měříme a vyjadřujeme v kilogramech a jeho dekadických násobcích. Před zavedením metrické soustavy byla situace mnohem složitější. Používala se celá škála hmotnostních jednotek, navíc jejich hodnoty se v různých zemích či městech lišily.
U starých Řeků byl nejvyšší jednotkou hmotnosti (i peněz) talent, jehož původ je možné hledat ve Fénicii a Babylónii. Talent obsahoval 60 min, mina 50 statérů, statér 2 drachmy a drachma 6 obolů. Ve starověké Babylonii byla jeho hodnota asi 27 kg, ve starověkém Egyptě asi 26 kg, v Řecku byl užíván talent aiginský (asi 37 kg), který byl nejvíce rozšířen ve vlastním Řecku, talent eubojský (asi 26 kg) pak byl užíván hlavně ve světovém obchodě.
Jednou z nejstarších hmotnostních jednotek rozšířenou v mnoha zemích byla libra. Je známa už ze starého Říma a měla hodnotu asi 327 g, dělila se na 12 uncí, 288 skrupulů. Karel Veliký zavedl v letech 793/794 novou libru tzv. karolínskou, která nahradila libru římskou. Váha se uvádí asi 409 g (ovšem existuje více přepočtů, které se pohybují v rozmezí 367–491 g). Dělila se na 12 uncí, 24 loty. Libra jako hmotnostní jednotka byla zavedena postupně v řadě zemí, ale její hodnota i dělení na menší jednotky se lišilo. 
Rozlišovala se hlavně libra obchodní, lékárnická a mincovní. V našich zemích se jako obchodní používala libra pražská (asi 514 g), od 1.1. 1765 byla v celém Rakousku zavedena libra vídeňská o hmotnosti asi 560 g. Dělila se na 16 uncí, 32 lotů, 128 kvintlíků (kventlíků), 7680 gránů (zrn). Většími jednotkami byl např. kámen o váze 20 liber, centýř (centnýř, centnéř) byl 6 kamenů, resp. 120 liber, 100 liber byl jeden cent. Libra lékárnická (asi 420 g) se dělila na 12 uncí, 96 drachem, 288 skrupulů, 5760 gránů (zrn) lékárnických. Hmotnost gránu (zrna) vychází asi 73 mg, což je přibližně hmotnost zrnka ječmene. Libra mincovní měla hodnotu asi 280 g, říkalo se jí hřivna či marka. Tyto rozdíly v dělení a váze libry vzaly za své zejména v Rakousku a státech německých, když se roku 1856 vytvořila celní jednota německá, která přijala za jednotku váhy obchodní, lékárnické i mincovní půlkilogram (500 g) jakožto libru celní, čímž se téměř celá Evropa přiblížila k románské metrické soustavě.
Ve Středomoří se v minulosti používala semena rohovníku obecného (karob, svatojánský chléb) pro vyvažování drahých kamenů. Z hmotnosti semen tohoto stromu byla odvozena jednotka karát, v níž se udává hmotnost drahých kamenů, klíčová pro jejich ocenění. Důvodem je skutečnost, že velikost a váha těchto semen je poměrně stálá (asi 200 mg) a navíc jsou semena v této oblasti běžně dostupná. Svatojánský chléb se v arabštině nazývá kharrub, v řečtině kerátion, odtud pochází i český název karát.
Aby bylo možné něco zvážit, jsou k tomu potřeba váhy.
Již z prehistorické doby jsou známé rovnoramenné váhy, pracující na principu dvouramenné páky se stejně dlouhými rameny. Na jedné misce umístěná komodita byla vyvažována závažím nebo jinou komoditou na misce druhé, dokud se rameno váhy neustálilo ve vodorovné poloze. Rovnoramenné váhy jsou odedávna symbolem spravedlnosti a už na staroegyptských reliéfech se vyskytuje motiv vážení duší po smrti, velmi rozšířený ve vrcholném středověku v Evropě.
V období Římské říše pak byly vynalezeny nerovnoramenné běhounové váhy (tzv. přezmen). Na kratší rameno byl zavěšen vážený předmět a k vyvažování bylo používáno jen jedno závaží (běhoun), které se posouvalo po delším rameni páky tak dlouho, až byla váha v rovnováze. Podle vzdálenosti závaží od závěsu se pak určila hmotnost předmětu. Z těchto vah se vyvinuly nerovnoramenné váhy stacionární – např. decimálka (používá se závaží o desetinové hmotnosti než vážený předmět) nebo váhy běžné v lékařské ordinaci.
Dalším typem pákových vah jsou váhy kyvadlové pracující na principu vychýlení ramene s pevným závažím ze svislé polohy. Typickým příkladem kyvadlových vah jsou váhy na dopisy.
V roce 1669 byly ve Francii vynalezeny rovnoběžníkové balanční váhy, které měly dvě misky a dva jazýčky. Jsou to známé klasické kuchyňské váhy, používané až do nedávna skoro v každé domácnosti.
Mimo systémů využívajících porovnávání hmotností, existovala celá řada vah pružinových, kde protiváhou váženého předmětu byl odpor pružiny. Tyto váhy využívají vlastností pružného materiálu, jehož prodloužení či zkrácení je přímo úměrné síle, která na něj působí. Nejznámější jsou tzv. mincíře.
V dnešní době se běžně používají váhy tenzometrické. Ty využívají změny elektrických vlastností snímače (tenzometru) při jeho deformaci – piezoelektrický jev nebo změnu odporu. Tyto váhy mají značnou přesnost a široké využití ve všech oborech.
Tolik tedy trocha historie a pár zajímavostí týkajících se vážení a teď konečně to hlavní.
Jak na keš?
Vydejte se na výchozí souřadnice a tam se dozvíte vše potřebné.
Pokud v kešce najdete nějaké geovizitky, můžete si na památku jednu vzít.
Protože se nám ověřovátko červená víc, než jsem čekal, tak připomínám... na výchozích souřadnicích čtěte pořádně zadání, pozornost věnujte hlavně správnému formátu souřadnic!
17.8.2020
Uznávám, údaj v krocích jsem trochu podcenil. Buď dělejte pořádné žirafí kroky, nebo přidejte dalších 10 kroků navíc...
