Toušeňská zahrada
Na východní straně Toušeně se dodnes nacházejí patrné zbytky dávného hradiště. Stávalo na strategicky významném místě, kde se křižovala obchodní cesta vedoucí od západu na východ, zvané Lipská, a cesty směřující z jihu na sever, zvané Polská (též Slezská). Hradiště bylo na dvou stranách, východní a západní, chráněno valem, severní stranu chránil přirozený prudký svah nad říční nivou, jižní stranu, dnes území za silnicí spojující Brandýs s Čelákovicemi, zase močál. Na místě močálu byl později zřízen rybník, zrušený prokopáním roku 1575. Dnes tam najdete park. Archeologický výzkum potvrdil také existenci palisádové hradby obklopující celý terén hradiště. Koruna hradiště ve výšce 199 m n. m. se tyčí asi 30 m nad úrovní Labe. Mohutný, více než čtyřsetletý dub na severní straně pod hradištěm je tradiční označení hranice dvou pozemků (podobný najdete při cestě podél Labe na okraji Brandejsa, v bývalých Kralovicích) a dokládá, že do těchto míst se Labe obvykle rozlévalo pouze za povodní.
Hradiště dělila úvozová cesta mezi vyšší akropolí na východě a nižší a rozsáhlejší obytnou částí na západě. Dnes je tato cesta tři metry nad úrovní původního založení, což naznačuje monumentalitu dávné militární hradištní architektury. Jejím pokračováním severním směrem byl dvoudílný most překračující Labe, které zde proudilo dvojím řečištěm. Dřevěný most, jehož existence je doložena poprvé roku 1317, byl několikrát rekonstruován, např. po spálení švédskou a císařskou armádou za třicetileté války (1639 a 1640). Naposledy sloužil roku 1775, kdy ho vzala velká voda. Mosty, které se stáčely zhruba ve směru dnešní lávky přes Labe, byly spojeny náspy. Zbytky jednoho takového náspu najde pozorný zájemce mezi bývalými tůněmi pod hradištěm. Zvýrazňuje je březové dvouřadí. Oblast dnes vytěžených písků s jezery zvanými Malvíny se dříve nazývala Mezimostí a Labe v těchto prostorách před umělou regulací, která probíhala od počátku do čtyřicátých let 20. století volně meandrovalo.
Hradiště u významné komunikační křižovatky si oblíbili už dávní obyvatelé tohoto území. Řadu cenných nálezů přinesl archeologický výzkum, který zde probíhal zejména mezi lety 1975–1982 a jehož výsledky můžete obdivovat v čelákovickém muzeu. Z počátku 4. tisíciletí př. Kr. se nám na tomto místě dochovalo z neolitické kultury zvané řivnáčská na 100 000 keramických zlomků, stovky kamenných a kostěných nástrojů, zemní zbytky polozahloubených chat, ale i významnější nálezy, především zlatá záušnice, keramická plastika nebo měděné hroty. Tzv. věteřovský stupeň mladší únětické kultury (asi 1500 př. Kr.) zanechal na hradišti velkou keramickou nádobu s dětským pohřbem, několik sídlištních objektů, zásobní jámy a pec. Z období tzv. mohylové kultury (ok. 1400 př. Kr.) se zase zachoval bronzový meč. Z keltského období se našly základy polozemnic, kostrové hroby a bronzové ozdoby. Z období stěhování národů zůstalo na hradišti velké pohřebiště. Nově příchozí Slované doložitelně obydleli toto místo v 7.–8. století.
Hradiště ztratilo svůj význam v 13. století, kdy se vznikem centrálně zakládaných královských měst dochází k reorganizaci celé společnosti na nových právech a s novými technologiemi. Hradiště je podobně jako třeba Stará Kouřim opuštěno, níže směrem k Brandýsu je vystavěn dolní hrad (zničený později husity a definitivně za třicetileté války), který se nacházel zhruba naproti hlavní lázeňské budovy, v oblasti historického jádra dnešní Toušeně vzniká ves a celá oblast se stává královským zbožím.
Dnešní podobu hradiště, zejména akropole, výrazně ovlivnily novodobé terénní úpravy. Švédská posádka za třicetileté války, která chtěla kontrolovat strategicky důležité mosty, upravila vršek akropole pro dělostřelbu. Pravděpodobně tehdy také východně od dnešního toušeňského hřiště, kolem tří domků, které se tam dnes nacházejí, vzniklo půlkruhové terénní opevnění zvané obvykle semiluna, otevřené flankování směrem z hradiště, jehož zbytky jsou v terénu říční nivy patrné drobným vyvýšením. Dalšími zásahy do původního hradiště byla parková úprava v 19. století a především brutální prokopání během výstavby káranského vodovodu směrem k Praze, jehož stopy jsou na akropoli hradiště dodnes patrné.
V pramenně doložitelné době bylo toušeňské hradiště hraniční pevností východočeských Zličanů (někteří badatelé je ztotožňují s tzv. Bílými Charváty), jejichž hlavním městem byla dnešní Stará Kouřim, podle tzv. Geografa Bavorského (ok. 821) se toto hradiště zaznamenané bavorským vzdělancem jmenovalo „Lupiglaa“ (v první části toponyma snad zní v Čechách časté Lubi- = Libi-, Libě-, Libu-; na hradišti Stará Kouřim se dodnes nachází Libušino jezírko), a patřilo prý k němu dalších třicet hradišť, zatímco ke konkurenční „Fraganeo“ (Praze) patřilo hradišť asi čtyřicet. Kulturní a politická samostatnost území Zličanů (Charvátů) či později Slavníkovců a jejich dřívější příklon ke křesťanství než přemyslovských Pražanů se v pramenech projevuje různými narážkami. Známý je souboj zlického knížete Radislava se sv. Václavem, k němuž mělo dojít někde na hranici obou knížectví. Po zničení „Lupiglaa“ Boleslavem Ukrutným roku 936 se centrem východočeského knížectví stává slavníkovská Libice, zničená Přemyslovci 27. září 995. Dřívější christianizaci u Zličanů, sousedů Velkomoravské říše, dokládá řada otonských kostelů spojovaných s osobou sv. Vojtěcha, ale i okolnost, že se právě tento světec z konkurenčního knížectví stává po předpokládané politické dohodě stává biskupem v centru nepřátelských Přemyslovců. Z území Zličanů pocházel ale i sv. Prokop, a pokud se dá věřit informaci z legendy o sv. Ivanovi, že byl synem charvatského knížete, pak mohl být prvním českým světcem právě rodák z území východočeského knížectví.
Východočeská, vůči vítězným Přemyslovcům dlouhou dobu nevraživá identita se projevila 18. února 1126 v bitvě u Chlumce, kdy Soběslavovo české vojsko vítězí nad Sasy Lothara III. teprve poté, co je z Vrbčan, hradištního kostela nedaleko Kouřimi, přivezen praporec sv. Vojtěcha a nasazen na kopí sv. Václava, tedy poté, co je symbolická duchovní identita Zličanů/Charvátů/Slavníkovců zrovnoprávněna s identitou Přemyslovců. Oba světci se objevují počátkem 12. století také na přemyslovských mincích, král Vladislav II. směl nosit královskou korunu pouze v den svátku obou jmenovaných světců. Teprve s pozdně přemyslovským stříbrným lvem na červeném poli symbolicky zanikají heraldické identity starých Přemyslovců i Slavníkovců a jsou nadále spojovány pouze se sv. Václavem a se sv. Vojtěchem. Skutečnost, že Toušeň kdysi patřila k východočeskému knížectví, až do raného novověku připomínala krajská příslušnost ke Kouřimskému kraji.
A nakonec drobná poznámka k ovcím, které zde můžete pozorovat. Chov ovcí je v Toušeni doložen zejména během barokní doby. Zatímco roku 1652, po strašlivé třicetileté válce, která se citelně dotkla tohoto území, bylo v Toušeni pouhých 7 ovcí držitele kovárny Petra Mitrovského, roku 1697 jich už bylo 600 a jejich hromadný chov končí až roku 1777 zrušením ovčína. Ovce, které zde pod toušeňským hradištěm chováme, jsou čistokrevné shetlandské ovce, které do Čech poprvé přivezli manželé Kraťukovi roku 2008. Jedná se o staré plemeno, jehož původ je doložen už u dávných Vikingů a jemuž daly název ostrovy na severu Skotska, Shetlandy, kde se tato drobná, houževnatá a nenáročná ovce pěstuje podle novodobých šlechtitelských zásad od 18. století.