Za Rychnovem ve Včelném lese bývala na skále chaloupka, ve které žil dlouhá léta poustevník Ivan. Před chaloupku měl stolek a hrubá sedátka - tady rád trávíval podvečerní chvíle. I stalo se před dávnými časy:
Poustevník Ivan, muž zbožný a moudrý, uvázal kozičku Minku na pokraji loučky, sebral pytlík s kořáním, zavěsil si jej přes rameno a pomalu stoupal vyšlapanými schůdky ke své chaloupce.
Dole šuměl Javornický potok, konečky smrků a jedlí se třpytily v záři slunce a schylovalo se už k západu, les dýchal opojnou vůní léta a zpíval písní včel, drozdů, kosů, hrdliček i doupňáků.
Konečně doťapal až na vrchol skály k chaloupce, odložil dnes zvlášť pěkně naplněný raneček – a znaven udřepl ke stolku. Chvíli odpočíval, potom z truhličky vytáhl poslední skývu chleba, dolil misku mlékem, chleba lámal a dřevěnou lžící nabíral.
„Hej, Ivane – svatej muži – jseš doma? Jdu za tebou!“ ozval se pod skálou přichraptělý hlas.
Ivan kouká přes okraj – vida, javornickej soused Bárta! A pod paží pěknej bochánek, ba, zdá se, že i naditou kapsu. Aby to tak byl kus slaninky – óh, to by bylo!
„Jen dál, pane sousede, jen dál!“
„Jo, ono se to náramně lehko říká, jen dál – ale kdo to má udýchat? Taková vejška! Vybral sis to jak knížepán hrad. Uf, uf – na takový stoupání už jsem špatnej!“
„Hezky zvolna pane sousede – to by bylo, abys neudejchal! Ticho je tady, vzduch voňavej – k zbožnýmu rozjímání plácek ze všech nejpožehnanější. Jen pojď, pojď!“
Bárta, v tváři zardělý, čelo upocené, se doklopejtal a dopad na lavici.
„O plíce i srdce bys křesťanskou duši připravil!“
„Shoď půlku břicha, pane sousede, a vyběhneš jako čiperka! Shoď půlku…“
„Jo, kdyby to šlo. Copak můžu za to, že se ve mně zarodila větrnost?“
„Ajaj – větrnost! A jakpak takhle chmelovinka? Já? Já vždycky s mírou. Dbáš víc břicha, nežli ducha, sousede!“
A Ivan se shýbl, zaštrachal v truhličce a na stůl postavil baničku.
„Tuhle meducínu máš užívat, a ne chmelovinu!“
„Čerchmanty ňáký hořký, viď? Abych to nezamluvil – hlavně jdu mámě pro koření. Nic jinýho, než to tvý, jí na ujímání nespomáhá.“
Ale už tu stály pohárky a Ivan naléval zlatožlutý mok. V tom na schodech kašlání až hrůza.
„Copak – kdopak?“ vyskočil Bárta.
„Ále – to si šlape pro meducínu soukeník Balcar. Má suchou nemoc. No – s pomocí Boží – Včelnej les a moje bylinky...Dobře, že jde.“
„Pozdrav Vás Pámbu! A to je dobře – však mám vyprahlo. Přece jen to je od nás pěknej kousek.“
A už udřepnul, Ivan mu přistrčil svůj pohárek – víc jich než ty dva neměl – a přiťukl jim baničkou: „Aby nám Pánbíček zdravíčko dal! Neseš, pane mistře – pravda?“
„To víš, že nesu – jinak by nám bylo smutno.“ A sušinka Balcar stavěl na stůl jednu baničku, druhou, třetí…
„Požehnej Pánbu!“ sepjal nad nimi ruce Ivan. A nalil do pohárků znova, znova přiťuknul…
Sluníčko zapadlo – a ze skály se do údolí nesla písnička:
Tancovaly na pasece
čtyry pěkný víly – potom se šly koupat k řece –
byly kráně bílý.
A trálala a hopsasa,
To se jim to natřásá…!
Už se valně šeřilo, nad hlavami jim přelétly dvě sovy, pod úvozem zaštěkala liška. Bártovi s Balcarem se podařilo jakžtakž z Ivanovy skály doklopejtat k potoku – každý s uzlík s kořáním, Balcar i mošnu s prázdnýma baničkama – ještě se tam debatili – a zatím Ivan ukládal do truhličky bochánek a čuchal k plátýnku – ojoj, to je vůně! Bártka nezapomněla, kus slaniny zabalila…
A potom už tiskl poslední baničku, která zbyla, pomaloučku svlažoval jazyk a hrdlo – zpěvem mu tuze vyschlo.
Nad Včelným vycházel měsíc, zářily první hvězdy, vejr houkal – ale Ivanovi – copak je to? – nějak mu počala padat víčka, víčka i brada – a banička ťukla o stůl, taktak, že se nepřevrhla.
Orličáka poslali na svět hned po ránu. Mořil o to, mouzoval – řekli si tedy, ať to zkusí. Jenomže, kam s ním? Jedině snad tam, pod horama, kde jsou ještě lidé prostí a důvěřiví – jedině tam jestli nějakou tu duši uloví… Cestou lesem zabloudil – kudy šel, tudy šel – pak se zakoukal po jelenovi – mocnosti, mocnosti, takovýhle rohy mít, to by v pekle kouleli oči. A bloudil zas – trdlo. Už se tmělo, když se pustil podle potoka – měsíček mu svítil na cestu – ale copak se to děje? Nohy ho nechtějí dál nýst – ne a ne – nemůže z místa. Na skále před ním něco září – lehounce, jemňounce – jen tak jako stříbrná mlha. Hrom do toho! Kříž! A pod křížem ještě jedno světýlko, taky takový jemňoučký, jako by obroučka – a vznáší se nad stříbrnou hlavou. Hrůza hrůzoucí! Svatej muž! Rychle odtud! S takovýma – to mě dole poučili – s takovýma nejsou žerty. Pryč, pryč!
Vytrhl kopyto z balvanu – zabořilo se mu jak do bahna – a raděj se dal do klusu. Říkali mu přece, že je tu někde město – a chtivejch a chamtivejch a hříšnejch, že je tam habaděj. Když ne jinde, tam už určitě pořídí. Pryč odtud – a k tomu městu – k Rychnovu.
Ale támhle tomu, pošlem ještě pozdrav – cha, chááá! A bude po světýlku! Shýbl se, sevřel do pařátů kámen a bum s ním na skálu! Ajaj – tam něco cinklo, banička praskla a víno teče po stole.
„No tohleto: kterej pekelník bezbožnej? Taková škoda! To mu nedaruju!“ Ivan kouká ze skály – ďáblisko Orličák hrozí oběma pěstma.
„Tak ty tak? No, počkej! Nadarmo tu po horách nesbírám léta letoucí svý bylinky. A tuhletu, tu mám na tebe a tobě podobný. Tu máš, potvorníče!“ A mrštil snopkem propadlice po Orličákovi. Zahřmělo, země se otevřela, plameny vyšlehly – a Orličák, jaký byl, takový byl. Už se víc nezachechtal. Ještě se ze země kouří…
Ale copak je všecko platný – banička je pryč! Co bylo, bylo – nezbejvá než jít spát se suchým hrdlem.
Ráno jde Ivan k potoku – umýt se, Minku podojit – a co vidí? Čertovské kopyto otisknuté v balvanu – ale tuhle – heleme se, heleme se, studánka! Ta tu přece jaktěživa nebejvala. Žehná křížem studánku – vodička se zaperlila – pokleká a nabírá do dlaní. Och, óch – to je lahoda, to je lahoda! Hned se do žil rozlévá a celičké tělo okřeje.
Sem, ke studánce, budou chodit zástupové! Z Rychnova, Javornice, Lukavice, ze Solnice, z Častolovic – a třeba až z Opočna – a z Dobrušky – a třeba až z Prahy!
Bártovi vzkáže, ať si přijede s dvěma konvema – a Balcar může přiject s celou štoudví. Uvidíme, co potom ta jeho suchá nemoc…! Baničky, ty on bere s sebou vždycky.
Sláva – sláva na výsostech!