|
Zlato jako prvek
Zlato (latinsky Aurum, chemická značka prvku Au) je chemicky odolný, velmi dobře tepelně i elektricky vodivý, ale poměrně měkký drahý kov žluté barvy. Již od dávnověku byl používán pro výrobu dekorativních předmětů a šperků a jako měnová záruka při emisích bankovek. V současné době je navíc důležitým materiálem v elektronice, kde je ceněna jeho vynikající elektrická vodivost a odolnost proti korozi. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí.
Zlato je chemicky velmi odolný kov. Z běžných anorganických kyselin reaguje pouze s lučavkou královskou (HNO3]−:HCl), jíž se rozpouští za vzniku tetrachlorozlatitého aniontu [Au(Cl)4]. V alkalickém prostředí se zlato rozpouští v přítomnosti kyanidových iontů (za přítomnosti kyslíku), přičemž vzniká komplexní kyanozlatnan.
Speciální případ představuje rozpouštění zlata v elementární rtuti. Již středověcí alchymisté věděli, že při kontaktu zlata se rtutí velmi snadno vzniká zvláštní roztok zlata ve rtuti, amalgám. Amalgám přitom zůstává kapalný i při poměrně vysokých obsazích zlata. Zahřátím amalgámu na teplotu nad 300 °C se rtuť prostě odpaří a zbude ryzí zlato.
V roce 1997 objevili japonští chemici směs organických sloučenin, která údajně rozpouští zlato. Jde o směs jodu, tetraetylamoniumjodidu a acetonitrilu, která při teplotě varu (82 °C) tvoří nasycený roztok. Snížením teploty roztoku pod 20 °C se z roztoku vysráží čistý kov. Zlato je také rozpustné ve vodném roztoku jodidu draselného a jodu. Pomocí tohoto roztoku lze snadno rozpouštět především tenké vrstvy zlata.
Zlato je mimořádně trvanlivé a odolné vůči povětrnostním i chemickým vlivům. Pevnost a tvrdost zlata je možné zvýšit přidáním jiných kovů. Pozlacené průhledné plastické fólie mají vynikající odrazivost světelných a tepelných (infra-) paprsků. Zlatá fólie může chránit před únikem tělesného tepla (např. v porodnictví nebo v extrémních přírodních podmínkách).
Zlato je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 4 – 5 ppb (μg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace značně nízká, přesto však díky vysoké koncentraci chloridových iontů ne zcela zanedbatelná – uvádí se hodnota 0,011 μg Au/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom zlata přibližně 300 miliard atomů vodíku.
V horninách se díky své inertnosti vyskytuje prakticky pouze jako ryzí kov. Krychlový nerost, tvoří plíšky a zrna uzavřená nejčastěji v křemenné výplni žil. Krystaly nejsou hojné, často mikroskopicky rozptýleny v šedém žilném křemeni.
Hydrometalurgický postup dobývání zlata z nízkoryzostních rud představuje značně rizikový proces z ekologického hlediska. Nasazení kyanidových roztoků v tunových až stotunových šaržích představuje obrovské riziko v případě, že dojde k nepředvídané havárii. Příkladem může být katastrofální zamoření Dunaje kyanidy a těžkými kovy z rumunského hydrometalurgického provozu Baia Mare v lednu 2000. Výsledkem byla přírodní katastrofa – stovky tun mrtvých ryb a dalších živočichů a porušení životní rovnováhy rozsáhlého území na desítky let. K haváriím podobného druhu došlo několikrát i v USA nebo jihoamerické Brazílii, kdy byla zamořena řeka Amazonka.
Problém je také používání kovové rtuti pro tzv. amalgamační způsob těžby zlata, např. v Mongolsku, v jižní Americe nebo v Africe.
Nelze zanedbat ani problémy s vhodným uložením tisícitunových kvant vyloužené horniny. Její zemědělské využití je v současné době prakticky nemožné a tak tvoří pouze balast, kterého se těžařská společnost musí nějak zbavit.
Kvůli potencionálním rizikům při použití kyanidů jsou vyvíjeny nové metody, jako například loužení v roztoku thiomočoviny. Rozsáhlejšímu nasazení této metody zatím brání ekonomické faktory.
Kašperský zlatonosný revír - historie
Ložisko zlata Kašperské Hory náleželo ve středověku k nejznámějším oblastem s těžbou zlata v Českém království. Počátku hlubinného dolování primárního zlata na konci 13. a začátku 14. století předcházelo rýžování rozsypového zlata na tamních potocích a řece Otavě. Zlato rýžovali od 2. století před našim letopočtem v okolí Kašperských hor i Keltové. Dokladem je hojnost keltských sejpů.
Hlubinné dolování, které začalo ve středověku, dosáhlo největšího rozkvětu za vlády Lucemburků, kdy se těžilo přímo ve městě i v blízkém okolí. V roce 1584 udělil císař Rudolf II. Kašperským Horám titul svobodného královského města. Za husitských válek i za války třicetileté těžba zlata upadla a v roce 1777 ustála zcela. V menším rozsahu probíhalo dolování i na konci 19. a začátkem 20. století, kdy byla vyražena Štola Kristina.
V 80. a 90. letech 20. století probíhal v Kašperských horách rozsáhlý průzkum na rudy zlata a wolframu. V této době byla vyražena štola Naděje (na výchozích souřadnicích). Nedokončené průzkumné práce ustaly s vypršením průzkumných práv v roce 1999.
|