Nad Pískem se odjakživa rozkládá kopec Síbrovna (též zvaný Sígrovna). Kdysi dávno byl tento kopec zarostlý hustým nepropustným lesem a lidé si vyprávěli tajemné historky. O záhadných světlech, rozpárané zvěři, nelidských skřecích a malých zlých postavách. Lidé se lesu z daleka vyhýbali.
Před mnoha lety jsme se já s mými devíti kamarády domluvil na výpravě na Síbrovnu. Neodolali jsme pokušení zakusit dobrodružství a ověřit mýtus, který nám vyprávěli. Večer jsme za zády rodičů odešli nocovat na kopec. Postavili jsme stany a pozorovali noc. Ta byla klidná a rušena pouze tichým hučením lesa a průlety nočních ptáků. Ráno nás však čekal šok. Před našimi dočasnými příbytky jsme spatřili na stromech mrtvé zajíce. Z kůry stromů stále stékala čerstvá krev, nebohá zvířata visela na vlastních vnitřnostech. Byl to ošklivý pohled. Avšak ani ten nás nevaroval a nevyděsil natolik abychom se nedomluvili na další noci na Síbrovně.
Tentokrát byl úplněk. Čekali jsme dlouho po půlnoci, ale nic tajuplného se nestalo. Všichni jsme postupně usnuli, ukolíbáni šuměním lesa. Svítání však bylo mnohem horší než předešlého dne. Našich sedm kamarádů zmizelo. Mnoho minut jsme vyděšeně volali jejich jména. Nenašli jsme jedinou stopu ani odezvu. Běželi jsme tedy pro četníky. Ti prohledali každou skulinu tmavého lese. Avšak po našich kamarádech jako by se zem slehla. Jediné co se našlo byl útržek papíru s načmáraným textem:
N 49° 18.XXX E 014° 06.XXX