HRADEC
Historie Hradce sahá více než 1 000 let do minulosti. Obec se rozkládá na levém břehu řeky Radbuzy, přibližně na polovině cesty z Plzně do Domažlic.
HRADIŠTĚ
Ve svých počátcích byl Hradec důležitým centrem oblasti. V západní části dnešní obce, na širší ostrožně mezi řekou Radbuzou a jejím přítokem zde v 10.-12. století existovalo dvoudílné hradiště, tvořené východní akropolí a větším předhradím. Akropoli od předhradí oddělovala mohutná hradba s vnějším širokým příkopem, který se spolu s valem po zaniklé hradbě dochoval ve výrazné podobě dodnes. Hradiště jako celek bylo rovněž opevněno příkopem a hradbou, po níž zbyly znatelné valy. Opevnění je dodnes z velké části patrné. Tam, kde bylo již kdysi zničeno, připomínají ho místy jen terasovité úpravy.
Ačkoli bylo hradiště v odborné literatuře známo již od 80. let 19. století a od roku 1963 je kulturní památkou, uskutečnil se zde první archeologický výzkum až v roce 1972. Díky němu víme, že hradbu tvořila mohutná čelní zeď z nasucho kladených kamenů a za ní přibližně pět metrů široká konstrukce tvořená dřevěnými rošty zpevňujícími hlinitý násep. Zajímavostí jsou rozdílné způsoby stavby této hradby. Pravděpodobně různé pracovní skupiny používaly odlišný materiál i jinou techniku skládání kamene, přičemž setkání obou úseků nebylo zcela přesné. Před touto hradbou byl prostor dlážděný drobnými kameny a třímetrový příkop.
Hradiště vzniklo snad v 10. století a v 11. a 12. století se stalo důležitým opěrným bodem na cestě z Prahy do Bavorska. Na akropoli stával pravděpodobně od 11. století kostel sv. Vavřince. Kostel beze stopy zmizel koncem 18. století, samotné hradiště zaniklo nejspíše pokojným opuštěním na konci 12. století. Zajímavá je však celková dnešní situace vztahu hradiště a zástavby obce, potažmo vývoj této zástavby a její struktury ve vztahu k hradišti, dobře patrnému v terénu, a dále i urbanistický vývoj vsi ovlivněný jak existencí raně středověkého hradiště, tak i radikálním zásahem železnice.
Ves se s největší pravděpodobností vyvinula z osídlení v blízkosti hradiště, které bylo zjištěno v okolí pozdějšího farního kostela sv. Jiří na návrší proti hradišti. Je možné, že v této dominantní poloze mohl stávat dvorec některého z místních velmožů. Další současně osídlená poloha byla na opačném, pravém břehu Radbuzy. První zmínka o Hradci je z roku 1186. V průběhu následujících let po zániku hradiště osídlení zřejmě skomíralo, ještě ve 13. století zde stál jen kostel sv. Vavřince a čtyři statky. Tento majetek získal v roce 1284 chotěšovský klášter. Asi ve 14. století vznikla při kostele tvrz, uváděná zde do 16. století. Hradec se do popředí událostí dostal roku 1406. Tehdy chotěšovský probošt Sulek sebral na výzvu Václava IV. asi sedm tisíc pěších bojovníků a množství vozů a rychlým útokem porazil u Hradce bavorské vojsko proticísaře Ruprechta Falckého.
Současné obci chybí výrazný ústřední prostor. Proces, který vedl k této situaci, lze dobře sledovat na historických mapách. Valy hradiště včetně kostelů sv. Vavřince a sv. Jiří jsou zachyceny již na Müllerově mapování z roku 1720. Na 1. vojenském mapování z let 1764-1768 a 1780-1783 lze pozorovat i uspořádání původní vsi. Na západním okraji byl dominantou kostel sv. Vavřince, přes potok na protějším svahu na severní straně vsi kostel sv. Jiří s dvorem a řadovou zástavbou. Většina zástavby se však soustředila podél potoka a cest mezi oběma dominantami. Mapa stabilního katastru z roku 1838 ukazuje kromě zahuštěné zástavby i její přesnější strukturu. Na 2. vojenském mapování z let 1836-1852 se objevil zcela nový a dominující prvek - železniční trať z Plzně na Domažlice, která z dnešního pohledu zcela necitlivě změnila strukturu a následný vývoj zástavby. Železnice kopírovala směr staré hlavní průchozí komunikace, proťala náves mezi kostelem sv. Jiří a zástavbou jižně od něj a rozdělila tak centrální prostor na severní a jižní část. Přemostěním potočního údolí vstoupila na plochu hradiště, jehož akropoli rovněž rozdělila na dvě části mohutným zářezem. Výstavbě železničního průtahu padlo za oběť několik budov, nehledě na množství zničených archeologických situací v intravilánu vsi i na ploše hradiště. Koncem 19. století se završila hlavní etapa urbanistického vývoje vsi. Hradec se tak stal obcí, jejíž původně vcelku pravidelnou a rozlehlou náves protínala napříč železnice. K centrálním objektům v prostoru návsi a v blízkosti kostela sv. Jiří, fary a školy tak přibyla jako projev pokroku i železniční zastávka.
V období první republiky byla na ploše předhradí zbudována obecná škola, další fáze zástavby proběhla až ve druhé polovině 20. století. Jádro vsi zůstalo urbanisticky vcelku nezměněno, kompletně ale byla kolonií rodinných domů zastavěna plocha předhradí hradiště při respektování terénní situace dané relikty opevnění. Vnější i vnitřní příkop vyplnily zahrady. Cesta dosud vedoucí při jižním okraji hradiště byla nyní napřímena přes plochu předhradí a proťala jeho opevnění. Zástavba 20. století tak pohltila plochu hradiště, ale nezlikvidovala nadzemní pozůstatky opevnění. Vznikla tak zvláštní symbióza raně středověkého hradiště s novou zástavbou, nezáměrně a v principu evokující zastavění plochy v době, kdy ještě hradiště sloužilo svému účelu.
Po třicetileté válce byla ves z popudu klášterní vrchnosti dosídlena německými přistěhovalci, jejichž potomci byli po roce 1945 odsunuti do Německa. V roce 1921 žilo v obci 628 obyvatel, z nichž se 540 hlásilo k německé národnosti.
Ve velké vile z roku 1910 bylo před 2. světovou válkou sanatorium Dr. W. Linharta, potomka slavné lékařské rodiny pocházející z Hradce. V současné době ve vile bývalého sanatoria sídlí OÚ Hradec u Stoda.
Nad údolím mezi vsí a slovanským hradištěm se klene tříobloukový kamenný železniční viadukt. Pod vsí na Radbuze leží obloukový železobetonový most. Pod severozápadním okrajem vsi najdete zatopený lom vhodný ke koupání.
Kostel sv. Jiří
Gotický kostel sv. Jiří byl postaven v polovině 14. století. V 1. polovině 18. století byl barokně přestavěn, další úpravy proběhly po požáru vsi v roce 1773. Svou nynější pseudogotickou podobu získal zřejmě v 1. polovině 19. století. Kostel je jednolodní stavba (gotizující klenba z 19. století) s pětiboce ukončeným úzkým presbytářem s opěrnými pilíři a lomenými okny, zaklenutý s křížovou žebrovou klenbou. Kostelní věže stojí po stranách presbytáře. Od jihu přiléhá k lodi lichoběžníková předsíň s valenou klenbou s lunetami, která ukrývá gotický profilovaný portál. Druhá - čtvercová - předsíň ukončená trojúhelníkovým štítem je na západě. Hlavní oltář je raně barokního původu, ze stejného období pravděpodobně pocházejí i postranní oltáře. Kostel obklopuje zeď bývalého hřbitova, prolomená od jihu a od západu zdobenými barokními branami. Zajímavá je barokní budova fary, stojící vedle kostela.
Lom
Lom byl v provozu mezi roky 1958 a 1985 a život v obci jím byl silně ovlivněn. Po uzavření kamenolomu v roce 1985 si k němu obyvatelé obce postupně opět našli pozitivní vztah a dnes je cílem mnoha procházek a výletů.
Na území dnešního kamenolomu Hradec se kámen těžil již v průběhu 18. a 19. století, ovšem pouze pro potřeby místních obyvatel jako stavební kámen. Kamenolom k Lisovu byl obcí po převratu v roce 1919 převzat a dále spravován ve vlastní režii. Vzorek kamene byl za účelem zkoušky a dobrozdání poslán do Prahy. Kámen je způsobilý pro stavby a štěrk. Lamači kamene jsou přijati obcí. Lamači kamene odvádějí po každém m3 nalámaného kamene 1,70 Kč, avšak kámen sami odprodávají.
Od dubna 1958 byl lom a přiléhající pozemky pronajat na dobu neurčitou Československým státním silnicím. Roční nájemné mezi stranami bylo dohodnuto ve výši 5000 Kčs. V podmínkách pronájmu byla povinnost udržování příjezdové cesty od lomu k mostu a provedení její úpravy tak, aby nedošlo k poškození břehů touškovského potoka. Vzhledem k zvýšenému odběru kamene z lomu a tím i dopravnímu provozu bylo v roce 1960 po dlouhodobém uplatňování vybudování nové cesty konečně docíleno výsledku a tato cesta o délce 492 m byla dokončena a dána do provozu. V roce 1963 byla z lomu vybudována silniční přípojka, napojená přímo na okresní silnici v úseku Hradec - Lisov. Platnost plánu otvírky a dobývání skončila (teoreticky) v roce 1975. Podnik Československé státní silnice však pokrašuje v těžbě dál. Trvá prašnost následkem drcení kamene, sekundární a clonové odstřely narušují pevnost i stálost objektů v Lisově a Hradci, silnice vedoucí obcí Hradec je od provozu těžkých vozidel ve větší části zdemolovaná. V druhé polovině roku 1985 dochází konečně k ukončení provozu kamenolomu v Hradci.
V roce 1987 n. p. Silnice předal do správy pionýrů sociální zázemí kamenolomu - objekt šaten a umýváren. V roce 1988 jsou na místě sociálního zázemí kamenolomu vystavěny pionýrské chatky a celý areál je přeměněn v pionýrský tábor ,,Lomíček“.
V současné době je kamenolom hlavně v letních měsících využíván k rekreačním účelům. V areálu lomu bylo vybudováno sporotvní hřiště a stánek s občerstvením. Bylo zvažováno větší rekreační využití lomu (výstavba ubytovacích kapacit, restauračních zařízení apod.), projekt ovšem nebyl realizován.
Plocha cca 1,3 ha.
Největší hloubka cca 20 m.
Voda v kamenolomu patří v širokém okolí mezi nejčistší. To je jeden z důvodů poměrně masového využívání lomu k rekreaci v letních měsících. Kvalita vody je negativně ovlivněna množstvím ryb, které byly do kamenolomu uměle vysazeny v 90. letech.
Zdroj: (http://www.ou-hradec.cz, http://dejiny.nln.cz /archiv/2007/4/kontinuita-sidla-a-pamet-krajiny, http://theses.cz/id/2bz093/downloadPraceContent_adipIdno_9894)