Ema Destinnová.. Emmy Destinn.. Emílie Mottlová.. Za
všemi temito jmény se skrývá jedna velká osobnost nejen
našich ceských dejin.
Tato operní pevkyne a celkove všestranná
osobnost se narodila 26.února
1878 v rodine bohatého kulturního mecenáše
Emanuela Kittla. Už
jako malé díte byla opravdu nadaná, hrála na housle, se kterými mela už
v osmi letech svuj první koncert, umela malovat. Ale to nejzásadnejší jí
ješte cekalo. Od svých ctrnácti let zapocala studium
zpevu u paní Marie Loewe
Destinn, podle které prevzala svou prezdívku, kterou pak
používala v její umelecké kariére – Destinn.
Mimo to studovala herectví v dramatické škole
pri Národním divadle v Praze. Bohužel, jedno
z jejích angažmá v Praze bylo z politických
duvodu prerušeno. Po jejím velice úspešném debutu
v dráždanské dvorní opere v roli Santuzzy, byla okamžite prijata
k petileté spolupráci v berlínské Statní opere, kde
poprvé vystoupila roku 1898 opet jako Santuzza v opere
Cavalleria rusticana. O tri
roky pozdeji vystupovala na Wágnerovských operních slavnostech v
roli Senty v opere Bludný Holandan, za což byla ohromne
oslavována.
Následovaly výstupy v dalších
rolích jako Carmen,
Valentina, Mignon, Elisabeth, Selika a Destinnová se stala
primadonou berlínské opery,
v níž vystoupila v padesáti úlohách behem deseti let.
Roku 1905 debutovala v londýnském operním
dome Covent Garden v
titulní roli Pucciniho Madam Butterfly.
Po úspešných hostováních ve
Vídni, Londýne, Praze a Paríži byla v roce 1908 pozvána také
do newyorské Metropolitní
opery, kde zpívala 10.
prosince 1910 v premiére Pucciniho opery Dívka ze zlatého Západu jako partnerka
po boku jednoho z nejslavnejších tenoru všech dob
Enrica Carusa, roli
Minnie.
V roce 1916 se vrátila do Cech. V posledním roce 1. svetové
války, 1918, se opet vrátila na scénu a všude slavila
úspechy. Na konci koncertu zpívala ceskou národní hymnu
Kde domov muj, kde vlast je
má…, címž vyjadrovala na svých vystoupeních
národní
manifest.
Ema Destinnová zkomponovala nekolik písní a napsala nekolik básní a románu. Byla vynikající interpretkou díla Wolfganga
Amadea Mozarta, Richarda Wagnera a italské operní hudby, ale zárila
rovnež v ceských dílech Smetany a Zdenka Fibicha.
Stráž nad
Nežárkou
Na zámku ve Stráži nad Nežárkou se
usídlila na vrcholu své slávy. Díky ní je mestecko v kulturních
kruzích známé dodnes. Celá
léta se do Stráže vracela ze svých namáhavých, ale
úspešných cest po evropských i zámorských operních
jevištích. Milovala stromy a vodu, naucila se rybarit a vysedávala s rybárským prutem
hodiny na Leštine,
svém oblíbeném míste na Nové rece. Zámecek, k nemuž
pozdeji prikoupila mlýn a
vilu za zámkem, a ke
kterému patrily lesy,
nekolik rybníku,
pivovar a lihovar, potrebovaly trvalý dozor.
Jejich majitelka netušila, že si uvázala nesmírné
bremeno. Krásné místo na zotavenou pro letní mesíce pohlcovalo
ponenáhlu i tak velké jmení, jaké Destinnová na vrcholu své kariéry
mela.
Zde také napsala román Ve stínu modré ruže o živote
predchozích majitelu Stráže. Celý život toužila po
lásce, v roce 1923 se dokonce vdala za mnohem mladšího
muže, zcela jinak založeného než ona.
Manželství se nevydarilo, Destinnová se stále více stranila
lidí a obracela se k prírode.
V Ceskoslovensku byla oslavována a
ctena jako národní hrdinka. Její soprán platil za vzor cisté krásy.
Výborne zvládla repertoár více než 80 velkých operních
rolí.
Ema Destinnová zemrela v Ceských Budejovicích, pri operaci
ocní sraženiny, kterou
jí zpusobila mozková
mrtvice, po pádu do bezvedomí nedaleko Stríbce. Na její poslední ceste na
hrbitov ceských velikánu na Vyšehrade se s ní prišlo
rozloucit velké množství lidí.
Po její smrti nechal její prítel statkár
Vladimír Hoffbauer ze
Stríbce u Nové reky vybudovat žulový pomnícek. Tento pomník
nalezneme na cyklostezce s názvem Stezkou Emy
Destinnové.
Ema je také jednou z osobností,
která je zpodobnená na ceských bankovách, konkrétne na 2000, která je v obehu od roku
1996.
