Neco z historie
První zmínky pocházejí z roku 1378, kdy zde byl postaven dvorec.
Následujících 300 let Damírov strídal své „majitele“,
až zustal v rukou císare a jeho spolecníku. Roku 1651 se jeho
nový majitel zadlužil natolik, že byla obec prodána. V
tehdejších dokumentech jsou uvedeny pouze Krchleby, pod
které Damírov spadal. Díky tomu získal Damírov nového faráre a
pozdeji i školu.
V roce 1747 byl Damírov spolecne s Chlumem a Krchleby prodán
klášteru cisterciáku v Sedlci za 15 000 zlatých. Když
byl ale klášter roku 1783 zrušen, pripadl jeho
majetek Matici náboženské, která ho dala do správy císarských
statku. Od roku 1819, kdy byly prodány všechny obce patrící
do stejné skupiny s Damírovem, ovšem vyjma Damírova, zde
už krchlebský farár nesídlil. Na konci 18. století byla fara
nekolikrát vyloupena a farár se zde necítil bezpecne. Proto byla
fara preložena z Damírova do Krchleb a škola presídlila
do Zbýšova. Roku 1882 byla stržena a na jejím míste na
prelomu stoleti postaven domek, který zde stojí dodnes. Fara bývala
naproti soše svatého Jana Nepomuckého, kterému byla
zasvecena tamnejší kaple. Krome sochy zbyla po fare
ješte studne, která slouží dodnes. Ztrátou školy
a fary Damírov utrpel velkou ztrátu a strediskem kulturního
života se stal Zbýšov.
Co mužete cestou
videt:
Socha sv. Jana Nepomuckého:
Patrila ke kdysi nedaleko
stojící fare. Na jejím podstavci je reliéf s obrazem Panny Marie
Staroboleslavské a letopocet 1755, který byl ovšem cernou
hlinkou zmenen na 1739. Dnes zde díky prírodním vlivum mužeme
videt úplne jiný letopocet (mužete to brát jako takovou malou
nepovinnou mysterku)
Náves s „obecním domem“: „Obecní
dum“ poznáte snadno – stojí pred ním vývesní tabule.
Dríve zde býval obecní úrad a knihovna. Dnes se budova využívá
pro sešlosti a jako výcepní místo. Naproti pres silnici
býval kdysi obchod. O neco níže smerem k soše sv. Jana
je pomník obetem první svetové války s kovovým
krížkem.
Hasicská zbrojnice: Stojí vedle obecního domu. Sbor
dobrovolných hasicu zde byl založen roku 1905 bez financního
prispení obce. O dva roky pozdeji se rozhodlo o koupi ctyrkolové
rucní stríkacky, která je funkcní dodnes. Zbrojnice byla vystavena
o rok pozdeji. V soucasnosti má sbor 23 clenu, porádá pravidelná
cvicení a úcastní se okrskových souteží.
Obecní rybník: Je zde již mnoho let. Dríve byval o
mnoho vetší. Dosahoval až k hornímu konci obce, kde
mužete videt zbytky hráze. Nyní slouží jako chovný.
A ted ke
keši:
Jiste jste si precetli povest o zániku Damírovského hradu (na konci
listingu), po kterém dnes není ani památky, avšak nedaleký
les nese jisté známky dávného osídlení. Jednu vec nám ale povest
neprozradila - že tehdejší výbuch hradu preci jen nekdo
prežil. Byl to Leškuv sluha Beneš, který v dobe
výbuchu nocoval v Cáslavi, kde mel za úkol nakoupit nekolik sudu
vína, nebot hradní zásoby padly pri oslavách Rackova návratu.
O výbuchu se Beneš dozvedel hned druhý den ráno,
když se chystal odjet z mesta na hrad. Od udivených
meštanu se mu doneslo, že hrad prý v noci vybuchl.
Zprávu potvrdili i zbýšovští a pabenictí poslové.
Beneše tato zpráva zasáhla jako blesk z cistého nebe a i
pres veškerý strach se vydal k hradu zjistit, zda nekdo
neprežil.
Jak se blížil k Damírovu, pln zármutku a strachu, co najde
na míste hradu, všiml si nenadálého záblesku. Krajina se
rázem promenila. Pripadal si jako v cizí zemi, která ale cástecne
pripomínala jeho rodný kraj. Jako by to byl zlý sen, ze kterého se
nelze probudit. Místo rozlehlých lesu se tu nacházela jen
širá pole a podivná cesta vedoucí do nedaleké vsi nesoucí
jméno Damírov. Snažil se prijít na to, co se mohlo stát,
jestli to nejsou jen podivné cáry místní carodejnice. Pak si
vzpomnel, že práve ona mela sojku Brebentilku, která jí nosila
zprávy o dení v okolí a podle povesti mela své hnízdo nedaleko
zacátku vesnice. Na okraji kastanove aleje, v jednom z jirovcu,
našel prapodivné hnízdo plné vajec. Rekl si, že to musí
být hnízdo oné sojky, a tak na ni zavolal. Vám prozradí cenné
informace jedno ze sojcích vajícek, které ukrývá rozhovor sojky a
Beneše.
Pokracujte dál podle instrukcí sojky z jejího rozhovoru s
Benešem.
Po dlouhém a namáhovém putování se štastný Beneš
dostal až ke vstupu do hradního sklepení. Dokonce zde nalezl i
poklad svého pána, avšak, pametliv jeho chyb, nechal poklad
radeji v jeho kobce, jen malou cást ukryl nad vstupem do sklepení
do tajuplné krabicky. Nedaleko si postavil malou chaloupku, odkud
pozoroval hledace svého pokladu, kterak drží v rukou tajuplné
prístroje, na než uprene hledí a rozhlížejíc se zároven
po okolí pokladu mrmlají si pod vousy "Tady nekde to musí
bejt!!"
Vezmete si s sebou pro jistotu papír a tužku - není v mých
silách zarucit, aby byl v hnízde dostatecný pocet sojciných
instrukcí. Pokud se budete vracet kolem úvodních souradnic a
instrukce jste si zapujcili, vratte je prosím zase zpet do vajícka.
Dekuji.
Veškeré další nutné informace se dozvíte na stage 1,
snad jen doplním, že keš je snadno prístupná na kole
(pokud budete dbát sojciných instrukcí), až na posledních pár
metru dokonce lze zdolat i autem. Jedinou prekážkou vám
muže být potok nedaleko finále, který se rád rozvodnuje, proto
za mokra pocítejte s opravdu pevnou a nepromokavou obuví.
Celá trasa má asi 2,5km, nevede ale do žádných šílených
kopcu, proto mužete vzít na hledání pokladu i svoje ratolesti.
Pro vyzvednuti prvni a posledni stage se ale budete muset natahnout
- nejsou prizemni ;)
Toto je druhá verze keše. Prvotní keš se
ztratila ze svého úkrytu, proto jsem se rozhodla celé hledání
prepracovat.
"Startovní" obsah puvodní keše: dve tužky, guma,
stužka ze sbírky na pomoc nemocným AIDS, drevená myška
a necekane logbook :)
Startovní obsah druhé verze: tužka, logbook,
korálky s kamínkem, TB a trocha kindersrotu
Damírovský hrad
Podle povesti stával nedaleko za obcí hrad. Historicky
doložen bohužel není, o jeho existenci se soudí dle
vyprávení a nesouvislých pahrbku v daných místech.
Damírovský poklad
Za dávných dob stával v kraji cáslavském hrad
damírovský, po nemž dnes není ani památky. Pouze nedaleká
osada nese jeho jméno a šírí povest o jeho existenci.
Žil zde statecný rytír Nemoj z Damírova a jeho dva synové
– starší Racek a mladší Lešek. Racek byl
bujné a rozpustilé povahy, zatímco Lešek smelý, odvážný
a jednal s rozvahou.
V blízkých pabenických lesích se objevili loupežníci a zacali
ohrožovat celý kraj. Nemoj byl velmi bohatý a mezi lidmi se
mluvilo o velikém poklade, který má ukrytý ve sklepení hradu, ale
krome Nemoje o nem nikdo nemel vedet. Ani jeho synové této
povídacce neverili. Loupežníci se o pokladu doslechli a meli
na nej zálusk. Netroufali si ale na hrad zaútocit a rozhodli se ho
proto dosáhnout lstí.
Pockali si v lesích na Nemojovy syny a oba je unesli i se sluhy a
ukryli ve skalách v lesích. Nahrade nastal obrovský žal a
zármutek, ale nejvíce se trápil Nemoj a tak zacal s loupežníky
vyjednávat. Ti si ale kladli jedinou podmínku – syny Nemojovi
vrátí pouze když jim dá klíc od pokladu.
To bylo na Nemoje mnoho a pohrozil jim, že pokud nevydají oba
muže po dobrém, osvobodí je mocí a loupežníky potrestá.
Poslal proto po okolních rytírích rychlé posly až do Prahy,
aby mu pomohli. Loupežníci se to však dozvedeli, a
dríve, než Nemoj stihl sehnat vojska, vtrhli v noci na hrad.
Pobili všechny obyvatele, hrad vydrancovali a obrátili
vzhuru nohama, ale poklad nenašli. Ze zurivosti z nezdaru
hrad zapálili ze všech stran a ráno trcely k obloze jen holé
zdi.
Mezitím se podarilo Leškovi uprchnout i s jeho sluhou
Benešem až do Uher, kde se práve verbovali vojsko proti
Turkum. Aby zapudili žal nad svým osudem, vstoupili do vojska.
Když se to Racek dovedel, žádal loupežníky, aby ho
vzali mezi sebe, že ted už nic jiného nemá a bude jim
verným druhem. Za krátko vynikal nad ostatními tak, že ho
zvolili svým vudcem.
Uplynulo nekolik let. Po ceste od Janovic k Cáslavi klusali dva
jezdci a pátrave si prohlíželi krajinu. U Medenického potka
uhnuli napravo do pabenických lesu k rybníku Zbožnovu, kde
stála chatrc starého uhlíre. Tam oba požádali o nocleh a starý
uhlír jim rád vyhovel. Brzy poznal, že jezdci nejsou ve
zdejší krajine poprvé. Vyptávali se na celý kraj, ale hlavne
na zborenište hradu Damírova a zda by se tam nemohli
podívat.
„Zítra Vás tam zavedu, býval jsem sluhou starého pána a snad
jediný jsem zustal naživu.“ odpovedel uhlír.
Lešek v nem poznal sluhu svého otce Boritu a oba se mu dali
i s Benešem poznat.
Hovorili o všem, co se tehdy stalo, až Borita prinesl
jedinou vec, která zbyla – tlustou knihu, kterou se mu
podarilo zachránit z horícího hradu. Lešek zacal
okamžite císt a po chvíli radostne zvolal: „Prátelé
dobrí, v té knize se píše, kde je ukryt rodinný poklad a jak
se k nemu dostat!“ Hned s prvním rozbresknutím se vypravili
na hrad s rýci a motykami. Lešek našel za pomoci
Bority místo, kde meli zacít kopat a Beneš s Boritou se dali
s chutí do práce. Za chvíli narazili na velký placatý kámen, na
kterém byly vytesány ruzné znacky. „Jsme na dobré ceste,
musíme ale vykonat mnohem obtížnejší veci“ rekl
Lešek když spatril znacky.
Pak odvalili kámen a uvideli dlouhou temnou sluji, z níž
vyrazil težký a ztuchlý zápach. Beneš vzal pochoden,
podle pokynu Leška vstoupil dovnitr a ubírali se za svým
cílem. V tom se zeme zacala otrásat, dunet a ze sten vyskakovaly
malé plamínky. Beneše i Boritu pojala hruza a chteli utéct,
ale Lešek je uklidnil, že je tak políceno pouze na
neznalého. Když se vše uklidnilo, pokracovali v
pátrání. Ze zeme cnelo nekolik kovových kruhu. Lešek
odpocítal pátý od vchodu a zacali zde kopat. Odkryli kamennou desku
a uchopivše kruh ji zvedli. Pred nimi zel otvor do
strašlivé hloubky. Znenadání v nem cosi zachrastilo a pred
vydešeným Benešem se z otvoru vynoril kostlivec
cvakající zuby. Borita se trásl strachy a pohlížel na klidného
Leška. Ten uchopil kostlivce a vyndal ho z otvoru. Na jeho
podstavci byl provazový žebrík, po kterém sestoupili
dolu.
Ve skále byla vytesána prastará kopka, v níž stálo mnoho
truhel, jedna vedle druhé, všechny silne pobité
železem. Ukazujíc na nejvetší Lešek oznámil:
„Zde cíhá smrt na nezasvecence a chtivé. Nedotýkejte se jí
nebo zahynete.“ Poté vyndal bednu zvláštního tvaru a
otevrel ji tesákem. Pred Benešem se objevila páchnoucí
hromada kostí plná cervu. „Jsme u cíle!“ zajásal
Lešek.. „Toto je otcuv poklad. Ceká nás však
ješte nepríjemná práce – musíme odhrnout tu
nerest.“ Na dne truhly byla malá krabicka a v ní klíc.
„Tímto klícem otevreme ostatní truhly, do kterých bychom se
jinak nedostali.“ Otevreli první bednu, která byla plná
dukátu a spousty zlatých penez. Naplnili jimi pripravené
mešce a vydali se nahoru. Poté postavili nový hrad a
žili v klidu a míru.
Povest o bohatství pana Leška se brzy roznesla po okolí, ale
jeho puvod zustal tajemstvím. I Racek se o bohatství svého bratra
doslechl. Vydávaje se za cizího rytíre požádal na hrade o
pohostinství. Po veceri si vyžádal tajnou rozmluvu s pánem
hradu a rekl mu pravdu o své osobe. Lešek mel obrovskou
radost ze shledání a napomínal bratra, aby nechal loupení, že
mu dá polovinu otcova dedictví. Potom zavedl bratra do tajemného
sklepení a ukázal mu celý poklad. Racek byl ohromen a slíbil
bratrovi, že pabenické opustí a polepší se. Ale v mysli
už mel vymyšlený plán, jak bratra o majetek
pripravit.
Druhého dne se mel jít se svými druhy rozloucit, místo toho jim ale
sdelil svuj plán. Vrátil se na hrad a v noci loupežníkum
otevrel bránu. Ti svázali všechny obyvatele a Racek s
nekolika nejsilnejšími se ubírali tajnými chodbami k
pokladu. Cestou se smáli všemu, co je melo odstrašit,
protože už vedeli, co je ceká.
„Nejdríve se podíváme do té nejvetší truhly
braši“, zavelel Racek. To ale nemel delat. Jakmile na
truhlu dopadlo nekolik ran sekerami, celý hrad vybuchl. V truhle
bylo velké množství strelného prachu s tajemným strojem, který
prach zapálil jakmile se ho neco dotklo. Po hradu ani obyvatelích
nezbylo ani památky. I místo, kde hrad stával témer upadlo v
zapomnení.