Nedaleko Mnichova Hradiště stojí pískovcové skály. Vypadají jako tajemný hrad, ve kterém jsou rozsedliny a jeskyně. Prý tam za dávných časů bydlel obr, zvaný Dráb. O obrovi z Drábských světniček se vypráví tato pověst.

Dráb bydlel ve skalách, tak daleko od lidí, aby jeho bouřlivé kroky nerušily klid vesnice, ale tak blízko, aby si mohl dojít pro dobytčata k obědu. Jeho žena však zemřela a on neměl nikoho, kdo by mu hospodařil.

Proto se jednoho dne vypravil do nedaleké vesnice.Těšil se, že získá děvečku, která by mu ve skalách pomáhala. Tu zahlédl na poli krásné děvče. Vzal ji do dlaně jako malého vrabčáka a donesl ji do jeskyně.

Ačkoli byl na dívku Aničku Dráb hodný, plakala a chtěla se vrátit domů.

“ Mohla bych se jít podívat za maminkou a tatínkem? Jistě se jim stýská!”poprosila jednoho dne obra.

“ Samozřejmě, ale do večera se vrať!” odpověděl Dráb. Anička se mu velmi zalíbila, nechtěl ji ztratit.

To bylo ve vesnici radosti! Anička všem vyprávěla, jak u Drába bydlí a jak mu pomáhá! Nechtělo se jí zpět do tmavé jeskyně, ale věděla, že dala Drábovi slib.

“ Víš co, Aničko?” zapřemýšlela její maminka, která chtěla, aby Anička zůstala doma,” vezmi si hrstku popela a až půjdeš k obrovi, syp ho na cestu. Tak poznáme, kde obr bydlí, najdeme ho a vysvobodíme tě!”

Anička souhlasila. Když se vracela k Drábovi, sypala na cestičku popel. Lidé se za dívkou vypravili, ale popel už byl dávno rozfoukán větrem. Anička musela u obra zůstat.

Po čase Anička opět Drába poprosila:”Drábe, ráda bych se podívala do vesnice, zda-li jsou rodiče v pořádku.”

I nyní obr souhlasil:” Ale jenom do večera.”

Den, který Anička trávila s rodiči, utekl jako voda a Anička se musela rozloučit. Tentokrát jí však maminka dala klubíčko:” To klubíčko pečlivě odmotávej a my podle něj najdeme cestu do obrovy jeskyně.”

Anička souhlasila. Když se vracela domů, odmotávala z klubka přízi.

“ Daří se rodičům dobře?” ptal se Dráb, když se Anička vrátila.

“ Dobře,” odpověděla Anička, když v tom uslyšeli hlasy.

“ Co se děje?” zeptal se Dráb. Ale již tušil, že ho Anička zradila, že lidem ukázala cestu k jeho ukrytému obydlí.

Vesničané se ocitli před jeskynní a křičeli na Drába:” Pusť Aničku! Je člověkem a má žít s lidmi!”

Dráb se posadil na mohutný pařez a řekl:” Vím, že lidé mají žít s lidmi a obři s obry. Ale já nemám nikoho, proto jsem byl rád, že mi tu Anička pomáhala. Dobře, pustím ji zpátky. Za její služby se odměním. Až budete na sv.Jana slunce vstávat, pozorujte, na kterou borovici dopadnou první paprsky. Tam je poklad.”

Lidé se zamysleli. Nejprve chtěli obra Drába svázat a odvést daleko do jiného kraje, ale nyní pochopili, že on není zlý, že se snaží s lidmi dobře vycházet.

“ Obře,” promluvil nejstatečnější z nich,” jsi hodný, neublížíme ti! Jestli chceš, zůstaň dál ve své jeskyni!”

Vesnice netrpělivě čekala na den sv.Jana. Za svítání už všichni stáli na nohou a pozorovali, kam slunce zasvítí. Jakmile sluneční paprsky dopadly na mohutný strom, začali kopat. A opravdu! Nalezli truhlu plnou pokladů! To byla výslužka Aničky, kterou jí Dráb věnoval.

Lidé začali Drába navštěvovat, aby se necítil tak sám. Obr měl z každé návštěvy velikou radost! A když bylo potřeba, pomohl vesničanům orat pole či sklízet úrodu! Lidé si vážili Drába a Dráb lidí. Z velkého přátelství vzniklo i pojmenování těchto skal, kterým nikdo neřekne jinak než Drábské světničky.

Až si půjdete prohlédnout Drábské světničky, podívejte se do všech možných skrýší. Obr Dráb prý neschoval všechny zlaťaky pod strom, ale některé zlaté mince ukryl také do jeskyně, ve které přebýval! Třeba budete mít štěstí!