🤴 Opevnění města Brna
Brněnské hradby byly budovány už ve 30. letech 13. století (první zmínky pochází z roků
1243 ve spojení s městským privilegiem a 1247) a ve stejném století byly dokončeny. Roku 1269 se v listinách objevuje zmínka o brněnské městské bráně a přibližně o 20 let později se uvádí také dar Václava II., který městu odpustil veškeré dávky, daně a cla, aby si mohlo opravit zdi, věže a vykopat dostatečné příkopy. Hradby s jejich dodnes dochovanými částmi byly postaveny z lomového nevrstveného zdiva o šířce přes 2 metry. Původní výška není jasná, dochovaná část u Husovy ulice dosahuje až 10 metrů.
První pečeť Brna ve 13. století, Šujan
Nepochybně současně s hradbami bylo postaveno také původních pět městských Bran. Brněnská brána (Porta Brunensis) v prostoru Šilingrova náměstí, stará Měnínská brána (Porta Menesensis), Židovská brána (Porta Iudeorum), Běhounská brána (Porta Cursorum) a Veselá brána (Porta Letorum). Poloha raně středověkých bran je v centru města viditelná dodnes vždy jako souběh dvojice ulic. Jedinou výjimkou je brána Měnínská, která se na stávající místo přesunula a původní poloha dodnes není potvrzena.
Mapa Brna pro konec 14. století, Projekt Brno 1645
Opevnění města se v průběhu dalších století zdokonalovalo. Opevňovací aktivity ve 14. století dokládá například nařízení Karla IV., podle něhož měli brněnští židé nést čtvrtinu nákladů na stavbu a opravu hradeb a příkopů. Se zlepšováním zbraní i stavebního umění se postupně budovaly, posouvaly a zvětšovaly brány nová Měnínská, Židovská i Běhounská. V polovině 14. století tak hradby tvořila vnitřní zeď zesílená asi padesáti věžemi ve vzdálenostech 40 metrů, předsunutá
parkánová zeď také posílená věžemi o neznámém množství a příkop.
Budování ale nepřestávalo, očekával se útok husitů (1420), vypukly boje mezi posádkou Jiřího z Poděbrad na Špilberku a městem (1467), poté byly obavy z Turků nebo Švédů. V 16. století proto prošlo hradební pásmo rozsáhlou přestavbou, během které byly městské brány posíleny
barbakány. K poslední větší přestavbě brněnského opevnění došlo před obležením Brna Švédy (1645). Kvůli nim byly dokonce z rozkazu Ludvíka Raduita de Souches dvě z bran na čas zazděny (Běhounská a Veselá), přibyla dělostřelecká postavení, byly prohloubeny nové příkopy, na Špilberk postavena krytá cesta (strada cooperta) a 600 kroků od hradeb zbořeny veškeré světské a církevní budovy (terén byl zarovnán, vyvýšeniny rozkopány a prohlubně zasypány). V té době byla hradba podle dobových vyobrazení zesílena 43 věžemi (23 půlválcových, 2 válcové, 18 hranolových) a parkánová zeď získala věží hned 12. Kolem tohoto základního pásu obíhal příkop, oproti středověkému stavu značně rozšířený a prohloubený, z velké části i napuštěný vodou. V prostoru skalnatého ostrohu Petrova, kde zavodnění nebylo možné, opevnění posilovala ještě třetí hradba. Před všemi pěti branami, a rovněž před Brankou a proti Špilberku, se příkop rozšiřoval v půlkruhovém či trojúhelníkovém půdorysu a jako izolované objekty v nich stály barbakány na půlkruhovém půdorysu s věží na čelní straně, takže vstup do města byl možný jedině po překonání obvykle dvou padacích mostů a dvou či tří věžovitých bran. Posíleno bylo i opevnění augustiniánského kláštera, který již od počátku tvořil samostatnou pevnost, neboť od města byl oddělen původními hradbami a nově též i vodním příkopem. Sám byl na vnější straně chráněn dvojitým příkopem a na severu i barokním bastionem.
Mapa Brna v roce 1645, Projekt Brno 1645
Po neúspěšném dobývání města Švédy v roce 1645 bylo rozhodnuto o přeměně Brna na pevnostní město a posilovaly se jak hradby, tak pevnost Špilberku, se kterou bylo město spojeno. Nějakou dobu na nedostatku prostředků vázla nejen výstavba nového opevnění, ale také oprava stávajícího. Až vypuknutí švédsko-polské války, kdy Švédové postupovali ke slezským hranicím, donutilo císaře Ferdinanda III. k rozkazu opevnit Brno i Špilberk. Ani tak ale práce neběžely rychle. Další změnu přinesli Turci a Tataři, kteří podnikli roku 1663 ničivý vpád na Moravu až k Brnu a Olomouci. Za zemské peníze – a pod vedením generálního velitele Moravy hraběte Raduita de Souches - bylo Brno narychlo opevňováno. Roku 1663 byly postaveny pevné bastiony předsunuté před městskou hradbu kolem poloviny města. Úplně přestavěna byla Židovská brána, kolem nových bastionu i bran však většinou chyběly příkopy a předhradbí, rovněž městská hradba i krytá cesta na Špilberk byla stále ještě pobořená. Pomáhat s opravami tak museli dokonce měšťané, studenti, vojáci i najatí dělníci. Stavba pokračovala pomalu, protože materiál byl navážen velmi nedbale. Ještě roku 1668 městská rada prosila císaře, aby poručil opevnění Brna dokončit, protože po stržení starého mezihradbí (vnější zeď), nebylo nové opevnění ještě dokončeno, což na některých místech dělalo Brno ještě zranitelnější.
Veduta Brna v roce 1617, Joris Hoefnagel, Wikipedia
Když v roce 1683 Turci obléhali Vídeň, Brno s Olomoucí i Uherským hradištěm si stěžovaly, že opevnění není dokončeno a města jsou bez posádky i zbraní. Brno dostalo císařskou posádku, práce byly přikázány stavům a barokní
bastionové opevnění bylo dokončeno do roku 1688, kdy zahrnovalo celkem osm bastionů s širokým hlubokým zavodňovaným příkopem (voda byla odváděna Městským potokem do Ponávky). Staré hradby byly prakticky opuštěny, část zdí zbourána, zmizely některé barbakány i příkopy a zdivo bylo použito pro výstavbu nových obytných domů. Ve 30. letech 18. století byl ještě před příkop vystavěn nižší vnější pás bastionů, hradby doplnil bastion kolem vodárny na Petrově a další zesilování hradeb v souvislosti s hrozbou prusko-saského vpádu (armáda Brno tři měsíce v roce 1742 obléhala, ale omezila se spíš na rabování drobné potyčky a narušování zásobování). Důležité bylo zapojení dosud izolovaného Špilberku do jednotného pevnostního prstence.
Mapa Brna pro polovinu 18. století, Projekt Brno 1645
Na počátku 19. století obsadila Brno Napoleonova armáda, která na Špilberku postavila nové palisády a dopravila sem z města děla. Po bitvě u Slavkova Francouzi město opustili, aby se sem znovu vrátili v roce 1809. Tehdy nechal Napoleon strhnout část opevnění Brna včetně většiny toho na Špilberku (hrad tak ztratil svou pozici pevnosti a stal se trestnicí) a celého vnějšího bastionového pásu města. Během druhého desetiletí 19. století začaly být plochy bastionů sadově upravovány, pod Petrovem dokonce vznikl okrasný park (nyní Denisovy sady). Před bastiony na východní straně města vznikla na Kolišti promenádní alej.
Plánovaná proměna prostranství před Ferdinandovou branou a brněnským nádražím na park (dnes ulice Nádražní)
Roku 1817 už neexistovaly brány Veselá, Běhounská ani vnitřní a vnější Židovská. Podle nařízení císaře Františka Josefa I. pak 25. prosince 1852 Brno přestalo být vojenským městem a začaly mizet i zbylé části hradeb. V roce 1853 se celé věci chytila regulační komise pod vedením hraběte Aloise Lažanského, která se vrhla do plánování nové výstavby v uvolněném prostoru. Na místě městského barokního opevnění poté vznikla reprezentativní okružní třída obestavěná reprezentativními městskými domy.
Plán na proměnu míst po brněnských hradbách, 1860
🏰 Brněnské hradby a brány
01 Židovská, Zelená a Ferdinandova brána
První zpráva o Židovské bráně na konci dnešní Masarykovy pochází z roku 1328, vybudována ale byla patrně mnohem dříve ještě před polovinou 13. století společně s městskými hradbami – šlo by tak o nejstarší městskou bránu. Své pojmenování získala podle blízké židovské osady v okolí dnešní Františkánské a části Masarykovy. Židé tudy mohli do města vstupovat a vybíralo se zde i židovské mýto. Nová vnější i vnitřní věž Židovské brány byla postavena v letech 1350-1353. Vnější věž se nad vlastním průchodem zvedala do výše 6 loktů a měla střechu z cihel. Vnitřní věž byla údajně stejně vysoká jako u Měnínské brány a na každé straně měla pod střechou z cihel vyzděné
podsebití se střílnami.
Židovská brána v Brně, 1820, František (Franz) Richter, Moravská galerie
V dobách obavy před vpádem Turků, když se počátkem 16. století zesiloval hradební systém, se bráně říkalo Zelená, patrně podle měděnky na střeše. Roku 1508 byla úprava brány svěřena Martu Hübelovi a Antonínu Pilgramovi (znáte jako autora portálu
Staré radnice). Tři hranolovité věže, kterými se vstupovalo do města byly až 9,5 metru vysoké a 12 metrů dlouhé. Ta vnější, od Křenové, byla zdobená střeleckými štíty, postavami Herkulů, městskými znaky, medailony a reliéfy hlav měšťanů. Zdobil ji latinský nápis FELIX EST CIVITAS, QUAE COGITAT BELLA TEMPORE PACIS. VIRGO, ROGA PROLEM, UT PLEBEM CONSERVIT URBIS. M. ANTONI 1508, tedy přeloženo do češtiny: ŠŤASTNÁ JE OBEC, KTERÁ MYSLÍ NA VÁLKU V ČASECH MÍRU. PANNO, PROS SYNA, ABY OBYVATELE MĚSTA UCHOVAL. MISTR ANTONÍN 1508. Část tohoto nápisu je dodnes zasazena v římse hradební zdi pod Petrovem (viz zastávka č. 13) a část výzdoby je uložena v městském lapidáriu.
Brána byla poničena švédským obléháním, přesto vydržela až do roku 1835. Tehdy bylo kvůli rostoucímu provozu a příliš úzkému průjezdu rozhodnuto ji přestavět. Nová klasicistní brána pojmenovaná na počest příjezdu císaře Ferdinandova byla dokončena v roce 1836. Ani tato ale nesloužila dlouho, za 30 let zmizela spolu s celým přilehlým hradebním systémem poblíž místa, kde vznikalo
nové brněnské železniční nádraží. Ke slavnostnímu bourání došlo v roce 1867 o půlnoci, kdy měšťané uvolněním jednoho z kamenů demonstrovali "konec časů, kdy město svíraly neprodyšné hradby".
Nádraží u Ferdinandovy brány, 1839
Dnes Ferdinandovu bránu názvem připomíná jen pamětní deska nad vchodem do provozovny rychlého občerstvení, reliéf je ale podobou původní brány Židovské. Naproti reliéfu pak naleznete informační tabuli s podrobnostmi o Hradebním okruhu.
Ferdinandova brána / Dnešní připomínka na rohu ulic Masarykova a nádražní
02 Nová Měnínská brána
Jediná dodnes zachovaná městská brána stojí na souběhu ulic Orlí, Novobranská a Měnínská, není ale tou původní Měnínskou branou. Ta je totiž doložena už v roce 1293 a její poloha dodnes není na základě interpretace listin úplně jasná. Nacházela se na souběhu ulic Kobližná a U zahrady menších bratří (dnes Jánská). Jenže, znamená to na konci Kobližné, nebo Orlí? Nikdo neví. Roku 1348 už se však na jejím místě připomíná tzv. městská branka (Portula Civitatis), zatímco nová Měnínská brána už stála na Orlí.
Měnínská brána, 1940, NPÚ
Ke stavbě nové brány došlo patrně ve 30. letech 14. století, kdy už novým těžším čtyřkolovým vozům nemohla Kobližná vyhovovat šířkou dále omezenou ještě protékajícím potokem. Zcela přestavěna byla okolo roku 1500, v roce 1693 získala i hodiny. Z městských bran byla zřejmě nejvyšší a vrcholila renesanční helmicí s lucernou, jedno patro však ztratila v roce 1839, kdy byla uzpůsobena obytným účelům a zbavena všeho dekoru. Poté, co byly strženy barbakány a vzniklo bastionové opevnění (za třicetileté války), totiž ztratila Měnínská brána zcela svůj význam, neboť skrz ni byl přístupný pouze bastion. Přibližně v roce 1850 bránu
koupila místní obchodnice, jejíž rodině sloužila až do šedesátých let 20. století, kdy ji koupilo město. V roce 1945 byla brána silně poškozena válečnými událostmi. Rekonstrukce Měnínské brány proběhla v letech 1978–1982 podle projektu Ing. arch. Kamila Fuchse. V únoru 1982 přešla do správy Muzea města Brna a stala se součástí jeho expozičních a výstavních prostor.
03 Stará Měnínská brána, Městská branka a Nová brána
Že pravděpodobně na tomto místě stála stará Měnínská brána už víme. Její proměnu v Městskou branku a stavbu nové Měnínské brány vyvolal Městský potok. Ten sváděl dešťovou vodu z větší části města a úbočí Špilberka, následně tekl Kobližnou a touto branou protékal. Přestože byla část vody před vstupem do města na severozápadě odváděna do hradebního příkopu (asi po roce 1300), stávala se Kobližná pro rozbahnění a záplavy často nesjízdná. Dopravě tak sloužila pouze za příznivých podmínek. Po vybudování městského vodovodu roku 1520, který odebíral vodu z pramenů pod Špilberkem, zanikl zřejmě i městský potok.
Po přestavbě Brna na barokní pevnost ztratila stejně jako Měnínská brána i Branka úplně význam, protože vedla pouze na IV. bastion. Nezbytnost dalšího vstupu do města vyřešilo v roce 1786 zřízení Nové brány právě v místě IV. bastionu.
Nová Měnínská brána a Branka v polovině 18. století, Projekt Brno 1645
Dnes na místě nenaleznete jedinou připomínku hradební historie, naopak vás může zaujmout
Pocta T. A. Edisonovi.
04 Běhounská, Rýnská, Dřevěná a Tišnovská brána
Běhounská, nebo také Rýnská, brána u severního zlomu stejnojmenné ulice je poprvé zmíněna v roce 1336. Nově postavena byla v letech 1354-1356 i v souvislosti s nově budovaným Klášterem augustiniánů poustevníků ležícím před ní. Ti roku 1486 uzavřeli s městem smlouvu, hradby obehnaly i je a význam brány pro dálkové spojení ve směru na sever byl anulován – ústila tak totiž přímo do areálu Augustiniánského kláštera. Doprava severovýchodním směrem byla ale pro město nadále potřebná, nahradila ji proto stavba nová, která se nazývala Dřevěná (v 16. století také Tišnovská). Pro překonání příkopu byl postaven most překlenutý jedním obloukem. Boky mostní konstrukce tvořily vysoké zdi se střílnami směřujícími do prostoru příkopu. Později v souvislosti s barokní přestavbou města na pevnost se brána stala provizorní a přestala plnit i svou pomocnou funkci. Roku 1817 už neexistovala a její pozůstatky se nachází pod parčíkem Danuše Muzikářové (
předbraní Běhounské brány bylo odkryto během vykopávek v roce 2004 pouhých 30 cm pod povrchem).
Běhounská brána / Fragment brány Běhounského předbraní, 2004 / Běhounské předbraní
Dnešní připomínka Běhounské brány
Připomínku brány dnes najdeme přímo na ulici Běhounská. Když skloníte váš zrak, uvidíte v chodníku a vozovce vyskládaný její obrys. Existují také plány na zpřístupnění a připomenutí předbraní ve zmíněném parčíku, vše ale zůstává zatím pouze na papíře.
05 Model Brna roku 1645 a Nová Veselá brána
Nebyla by to správná procházka po historii Brna, jeho hradeb a bran, abychom se nezastavili také u
modelu města v roce 1645. Ten totiž velmi názorně ukazuje jeho tehdejší opevnění.
Vyroben byl na základě dvou rozměrných vedut Brna od dvojice malířů Hieronyma Benno Bayera a Hanse Jörga Zeisera zachycujících obléhání města švédským vojskem v roce 1645. Pomohly také historické mapy města, včetně těch mladších. Středověká parcelace totiž definitivně zmizela teprve až v souvislosti s rozsáhlými asanacemi území městského jádra na přelomu 19. a 20. století.
Model zároveň
vyjadřuje Prozíravost, jde tedy o jeden ze čtyř symbolů, které by podle filozofa Platona správné město mělo mít. Doplňuje tak kašnu Umírněnosti, sochu Spravedlnosti a jezdeckou sochu Odvahy. Po stranách modelu najdete už známý nápis původně z Židovské brány, který začíná slovy: "ŠŤASTNÁ JE OBEC, JEŽ MYSLÍ NA NUTNOST BOJE I V ČASECH MÍRU."
Nejblíže místa, kde právě stojíte, stála v dobách barokního opevnění města Nová Veselá Brána. Dnes jí už nic nepřipomíná (a logicky ji nenajdete ani na modelu). Nacházela se přibližně v místě dnešní zastávky Česká, odkud odjíždějí tramvaje ve směru na Královo Pole, Starou osadu, Štefánikovu čtvrť nebo Obřany.
Nová Veselá brána, poč. 19. stol, František (Franz) Richter, MZK
06 Veselá brána
Brána zmíněná poprvé v roce 1340 ležela na souběhu dnešních ulic České s Veselou a jistě stála v hlavní městské hradbě již ve 13. století. Vycházelo se z ní na hrad Veveří a dále směrem na Českomoravskou vrchovinu. Skládala se z hlavní brány s předbraním na parkánu, před ní pak byl předsunutý asi 18 metrů široký příkop.
Na přelomu 15. a 16. století docházelo ke zpevnění všech brněnských bran, v důsledku hrozícího tureckého nebezpečí a prudkého rozvoje palných zbraní. Také brána Veselá byla opatřena předsunutým barbakánem, který byl spojen s městem mostem (dnes je skryt pod povrchem, archeology
nalezen v roce 2006,
zkoumán v roce 2007 i
v roce 2020). Ten překračoval příkop třemi oblouky vyzděnými z cihel.
Plán středověké Veselé brány s mostem, Archaia
Na prvních vedutách města z poloviny 17. století bránu vidíme v renesanční podobě a v roce 1679 ji nahradila brána nazývaná jako Nová Veselá postavená mezi bastiony, u které se spojovaly cesty vedoucí od původních bran Veselé a Běhounské. Obě brány tak ztratily svůj původní význam a roku 1817 už neexistovaly. Nová Veselá brána byla zbořena na přelomu let 1859 a 1860.
Tři z brněnských bran v polovině 18. století, Projekt Brno 1645
07 Hacklova brána, Hackelova branka a Slepá brána
Nová Hackelova brána vznikla pod Špilberkem ve spojitosti s proměnou Brna na barokní pevnost. Poeticky o ní mluví Dějepis Brna (1902): "
Když Brno nepříteli (Prusům, pozn. aut.) odolalo a tak osvědčilo se pevností důležitou, byla tato zdokonalena a posádka císařská v ní rozmnožena. (...) Opevnění Brna i Špilberku bylo dokonáno. Pod Špilberkem proti Švábce u bašty č. 1. pořízena r. 1744 nová brána, tak zvaná Hacklova k ulici Veselé, ale zůstala zavřena." A to jí zůstalo i další roky. Přestože mohla být využívána pouze vnitroměstským provozem mezi prodloužením Jakubské ulice a cestou přes starý městský příkop a předpolí Špilberku na Švábku, byla často uzavírána. Vysloužila si tak přezdívku Slepá brána.
Hackelova brána, Leopold Masur, 1848, Wikimedia / Výřez mapy Brna z roku 1860, kde je vidět umístění Hackelovy brány
Roku 1855 povolil císař postavit před konečně zprůchodněnou (a brzy zcela odstraněnou) Hackelovou branou státní objekty. Postupně pak na západní straně Eliščiny (dnes Husovy) třídy vyrostlo v 60. letech c. k. ženijní ředitelství (Husova 15), naproti pak Besední dům podle projektu Theophila Hansena. Na opačné straně brány vznikly Technické učiliště (dnes Masarykova univerzita) a Německé gymnázium (dnes JAMU). Zbořena byla v roce 1861.
08 Hradby u parkovacího domu
Dlouhá léta byly hradby mezi ulicemi Husova a Panenská volně přístupné a viditelné v celé své kráse. Po výstavbě nového parkovacího domu jsou však vidět pouze v dosti stísněných podmínkách právě mezi novou budovou a Uměleckoprůmyslovým muzeem. Dochovaný úsek je tady dlouhý přibližně 30 metrů a vysoký 8 metrů.
Dochované hradby před stavbou parkovacího domu, 2008, Wikimedia
09 Hranolová věž hlavní hradby
Brněnský klášter dominikánů vznikal už před polovinou 13. století a ve 14. století už stál podél velké části Dominikánské a na západní straně přiléhal k městským hradbám (dnes podél Husovy ulice). Na jeho podobě se podílely požáry, nestabilní sprašové podloží, dělostřelba v roce 1645, následné výstavby, rušení, změny a nakonec v letech 1934–1935 přestavba na Novou radnici. Naopak hradební zeď postupně mizela, až z ní v tomto místě zbyla pouze hranolová věž. Všimnout si jí můžete při průchodu Novou radnicí mezi Dominikánským náměstím a Husovou.
Brno okolo roku 1650 / Hranolová věž hlavní hradby okolo roku 1900
10 Hradby u magistrátu
V současnosti asi nejlépe zachovalý úsek městských hradeb se nachází za budovou Střední školy umění a designu na Husově ulici. Restaurátoři ve spolupráci s dalšími odborníky v roce 2003 opravovali a dokumentovali 37 metrů dlouhý úsek zdiva dosahující ve svém nejvyšším vrcholu výšky 7,5 metru a obsahující mj. pozůstatky po jedné z hradebních věží. V hradbě byly nalezeny zazděné otvory o rozměrech přibližně 0,2 na 1,8 metrů, které měly sloužit pro uchycení stojek podsebití na vnější straně hradeb.
Bourání hlavní městské hradby, 90. léta 19. století
11 Brněnská brána
Na strategicky důležitém místě mezi návrším Petrova a Špilberku, kde ústí Starobrněnská ulice ven z města, byla postavena Brněnská brána. Ona sama byla na vyvýšeném místě, oproti současnému Šilingrovu náměstí byl terén asi o 2,6 metru výše. První zmínka o bráně je už z roku 1269, ale protože už roku 1286 mělo dojít k jejím opravám, postavena byla pravděpodobně ještě dříve. Tato brána byla zdobná a nesla reliéfní znaky české, rakouské a uherské z první poloviny 16. století a reliéf dvou štítonošů se znaky Brna.
Dva pohledy na Brněnskou bránu na poč. 19. století, František (Franz) Richter
Po švédském obléhání byla značně poničena, po opravě ale sloužila až do roku 1849, kdy byla zbořena vnější brána a o 3 roky později i vnitřní s několika dalšími budovami.
Bráně a městskému opevnění je věnovaná informační tabule na Šilingrově náměstí. Další připomínky se skrývají
hluboko pod zemí, kde
byly objeveny v roce 2008.
Městské opevnění v okolí Brněnské brány, Archaia, 2008
12 Bašta v Denisových sadech
Jednu ze zachovaných hradebních věží městských hradeb naleznete také v parkánu v Biskupské ulici u domu č. 4. Hezky je vidět přímo z Denisových sadů.
Hradební věž s částí městské hradby za biskupskou zahradou v roce 1911, Josef Kunzfeld, Wikimedia
13 Pozůstatek Židovské brány a hradební zeď pod Petrovem
Do
římsy hradební zdi pod Petrovem zazdili při rekonstrukci (1998-2001) stavebníci latinský nápis vyrytý do kamene. Pravděpodobně pochází z Židovské brány a už potřetí při tomto putování jde o úryvek textu "Šťastná je obec, která myslí na válku v čase míru." Zda jde o originál, nebo nějakou (novodobou?) kopii není jasné a shodnout se nemohou historici, ani památkáři. Pro nás je to ale každopádně zajímavá připomínka historie.
Náklady na rekonstrukci zachovaného hradebního úseku pod Petrovem (včetně zachované bašty na 14. zastavení) dosáhly 18,5 milionů korun a ani po rekonstrukci nebyly vyřešeny majetkové poměry týkající se tohoto hradebního úseku – nebylo totiž jasné, zda hradby patří biskupství, městu či kapucínům. Slavnostní otevření proběhlo 30. října 2001.
14 Bašta nad ulicí Bašty
Přímo pod Petrovem na propojení mezi ulicí Bašty a Kapucínskými zahradami je dodnes zachovaná hradební bašta. Schodiště prochází přímo přes ni, je to tedy ideální místo pro fotku a získání pocitu obránce či dobyvatele hradeb.
Městské hradby pod Petrovem s věžemi a baštou, Franz Rektorzik, 1817
BONUS 1: Hradby u Jezuitské
První bonusovou zastávkou jsou
dochované hradby u ulice Jezuitská (ve vnitrobloku domu č. 13). Jedná se asi o 29 metrů dlouhý úsek o šířce jednoho metru a někdy ho lze z ulice zahlédnout díky otevřeným vratům. Novostavba tohoto domu vznikla v 50. letech 20. století na místě náletem zničených domů. Prostor byl od středověku součástí zástavby východní části Široké ulice. Domy svými dvorními částmi přiléhaly k vnitřní stěně městské hradby.
Od října roku 2019 v místě probíhala památková obnova. Po odstranění cementového spárování velmi dobře vystoupil na povrch původní stavební materiál i použitá technika výstavby, ale také novověké a recentní zásahy do vnitřního líce zdiva. Torzo hradebního zdiva bylo v roce 2005 rekonstruováno ne zcela vhodným postupem. Došlo k přezdění některých částí nepůvodním druhem stavebního kamene, technikou nerespektující strukturu zdiva a celek byl pak bohatě „přespárován“ cementovou maltou.
BONUS 2: Středověká podzemní bašta / Bílá prašná věž
Středověký sklep – hradební bašta – se nachází pouhé 2 metry pod ulicí Solniční. Má půlkruhový půdorys s dvěma nikami – původními střílnami. Sklepení je z kamenného i smíšeného zdiva a cihel, tvoří ho valené klenby a hliněná podlaha. Tato hradební bašta ze 17. století byla objevena až při sanaci podzemí v roce 2002.
Nazývala se „
Weise Pulwer Thurm“, tedy Bílá prašná věž. Byla to jedna z mála věží, které byly zbořeny až v poslední fázi likvidace hradeb a tvořila nároží severní a západní linie středověkého pevnostního pásu. Jak už její název připomíná, sloužila mimo své strategické funkce také jako skladiště střelného prachu. Používat věží pro skladování tohoto nebezpečného, ale strategicky významného materiálu bylo běžnou praxí a logickým bezpečnostním opatřením.
Náhodné výbuchy v době, kdy neexistovaly bleskosvody a v budovách se svítilo otevřeným ohněm, totiž nebyly žádnou výjimkou. Jako příklad lze uvést výbuch sedmdesáti sudů střelného prachu uložených ve věži Veselé brány. Explozi, ke které došlo v roce 1580 a která poškodila mnoho okolních domů a věž brány doslova roztrhla, způsobil zásah blesku.
Dnes je bašta přístupná pouze po žebříku poklopem v chodníku, do budoucna má ale
přístup k památce zajistit chodba, která ji propojí s blízkým hotelem.
Středověká podzemní bašta, brno.cz
BONUS 3: Kasematy barokní pevnosti
Přebudování Brna na barokní pevnost s sebou neslo i výše zmíněné vybudování bastionů, z nichž ten IV. se nacházel v oblasti před Novou branou. Jeho součástí byly i kasematy, které sloužily jako protiminové zabezpečení hradebních konstrukcí. Soustava stálých protimin patřila k nejzákladnějším doplňkům opevnění, který obráncům umožňoval velmi důmyslnou podzemní obranu. Snahou nepřítele bylo zaútočit na pevnost prostřednictvím podzemních min. Tyto práce prováděli minéři, kteří budovali podkopy a podzemní chodby pod valem a příkopem až pod hlavní konstrukci hradebních zdí. Pokud nebyli včas odhaleni, vytvořili na konci chodby minu, kterou naplnili sudy střelného prachu. Cílem bylo odpálit bastion, prolomit obranu a provést průlom do pevnosti. Obránci naopak budovali chodby po obvodu pevnosti za zdí bastionu, které se větvily a končili naslouchacími chodbami a výklenky. Pomocí nich obránci odhalovali přibližovací manévry nepřítele, používali k tomu například hrách nebo hrací kostky na bubnu. Už z třiceti metrů šlo odhalit postup a metodu nepřítele, následovala protiopatření – podkop, vykouření nepřítele, bojové akce atd.
Kasematy barokní pevnosti, Brněnské podzemí, kniha třetí, Aleš Svoboda
Brněnské barokní kasematy byly objeveny při
průzkumu v Benešově ulici během roku 2011, stejně jako v předchozím případě je na povrchu připomíná pouze speciální poklop kanálu. Brněnská Archaia nabízí zájemcům alespoň
virtuální procházku.