VODĚRADSKÉ BUČINY

Tato earthcache vás zavede do národní přírodní rezervace Voděradské bučiny, jejíž rozsáhlé původní bukové lesy a horniny narušené zvětráváním a mrazem se staly předmětem ochrany přírody již v roce 1955 (výnos MK č. 13.600/55 ze dne 4.3.1955) a má rozlohu 698 ha.

Nachází se ve Středočeském kraji a je součástí rozsáhlého černokosteleckého lesního komplexu na pravém břehu Jevanského potoka, v prostoru mezi Louňovicemi, Vyžlovkou, Jevany, Černými Voděrady, Zvánovicemi a Struhařovem. Krajina má ráz pahorkatiny až vrchoviny.  Jedná se o rozsáhlý lesní komplex na svažitém terénu na pravém břehu Jevanského potoka jižně od Jevan, a to na svažitém terénu obráceném převážně k severovýchodu až jihovýchodu. Území je součástí Středočeské pahorkatiny a rozkládá se v nadmořských výškách 345 až 501 m n. m.

Národní přírodní rezervace Voděradské bučiny chrání komplex lesů, které jsou zde využívány stovky let a které jsou  pozměněny hospodářskými zásahy jen velice málo. Na základě historického zkoumání floristického materiálu a terénních šetření se prokázalo, že zdejší bučiny jsou přirozeným společenstvem, které vzniká na primárně chudých stanovištích, avšak bez zřetelné destrukce stanoviště hospodářskými zásahy. Dále byl historicky prokázán výskyt jedlin. V archivních záznamech jsou zmiňovány lesy „černé jedlové a bukové“ s příměsí dubu, v údolí rostl původní smrk.   Písemné zprávy se zmiňují o bukových a jedlových lesích; jedná se o jeden z našich nejlépe prozkoumaných lesních komplexů. Zdejší buky byly někdy považovány za část migrační větve z východu, když buky z Křivoklátska už měly patřit k západní větvi.

Reliéf je pahorkatinný s řadou periglaciálních jevů, jako jsou pseudokary, balvanové proudy či polygonální půdy.

Geologickým podkladem rezervace jsou hlubinné vyvřeliny středočeského plutonu – hrubozrnná říčanská žula, kterou proniká na několika místech jemnozrnná žula, označovaná jako jevanský typ. Žula se rozpadá do bloků, což je způsobeno rozpukáním horniny. Změny teploty, větrná eroze, voda, která se mění při zmrznutí v led a kořeny rostlin postupně rozšiřují trhliny, až se blok uvolní. Na plošinách a mírných svazích tak vznikají kamenná moře.

V jihovýchodní části území jsou zachovány metamorfované horniny tehovského ostrova a permské terestrické sedimenty, místy silně zvětralé. Z kvartérních sedimentů se vyskytují odvápněné spraše, v údolích aluvia a na svazích svahoviny. Reliéf je pahorkatinný, na mnoha místech lze sledovat stopy dlouhodobého působení ledu a větrné eroze - kary, varpy a skalní moře.

Většina území je budována hrubozrnnou říčanskou žulou středočeského plutonu s četnými pásy kyselých aplitických žul. Můžeme v ní najít několikacentimetrové vyrostlice živce (ortoklasu), jemněji zrnitou aplitickou žulou a méně dalšími horninami (pískovce, břidlice). Ve východní části území se nepatrně uplatňují červené pískovce a jílovce spodního permu Blanické brázdy a na jihozápadě chiastolitické břidlice metamorfovaného zvánovického ostrova.

Podloží povodí Lesní potok, které se zde nachází, tvoří dva typy říčanského granitu, který je součástí Středočeského plutonu. V podloží severní části povodí je jevanský typ žuly. Jevanská žula je bílá s tmavými tečkami biotitu, ale v prostoru povodí se vyskytuje téměř výhradně zvětralá a růžově zbarvená. Říčanský typ žuly se vyskytuje zejména v jižní části povodí. Chemické složení a petrografie podloží byla studována již v minulosti, údaje jsou nadále aktualizovány.

Klimatická situace je značně složitá s mnoha inverzními jevy. Z rostlinných druhů zde nalézáme úplný soubor druhů bučin. Rezervace dlouhodobě slouží jako vědeckovýzkumný a výukový objekt VŠZ - fakulty lesnické. Podle terénního šetření ze dne 23.4.1985 toto území nebylo narušeno, kromě nevýznamných navážek na okrajích. Rezervace má celostátní význam pro výzkum a dokumentace z hlediska několika geologických a biologických vědních disciplin.

Na území NPR bylo v minulosti několik malých lomů, např. Kamenka, odkud pochází i základní kámen Národního divadla v Praze. Morfologicky je zajímavé balvanité údolí Jevanského potoka.

Během ledových dob zde byla průměrná roční teplota –2^o C. Léto trvalo jen krátce, většina vody byla vázána ve formě ledu a sněhu, spodní prameny chyběly. Nezasahoval sem však kontinentální ledovec, ani se nevytvořily malé místní ledovce. Přesto tu vznikly podobné tvary, jaké vznikají ledovcovou činností. Jsou nepravé, tudíž pseudoledovcové. V území s touto nadmořskou výškou je to ojedinělý jev – něco takového bychom očekávali spíše v horských oblastech.

Pseudokar je kotlina uzavřená obloukovitou strmou stěnou. Vznikl ve sníženině, ve které se ukládaly závěje sněhu. Sníh zledovatěl, do puklin v hornině zatékala voda a opakovaným mrznutím se odlamovaly kusy hornin, které se posunovaly po svahu dolů. Dnes je původní strmá stěna obvykle částečně překryta nánosy písku a hlíny a je méně nápadná. Tam, kde bylo pod pseudokary vlhko a navátá sprašová hlína, vznikly pseudomorény (varpy). Na podložní věčně zmrzlé půdě klouzaly po svahu dolů balvany. Do pohybu je uvádělo opětovné mrznutí vody. Proudy balvanů jsou zde i stovky metrů dlouhé a až dva metry mocné. Příroda zde napodobuje výsledky činnosti ledovce i útvary, které připomínají čelní morény. Proud je přerušen a kameny navršeny na sebe. Tyto útvary vznikly pravděpodobně při přerušení půdotoku vlivem změněných klimatických podmínek. Na velmi chladné prostředí v minulosti je tu i další památka – drobní živočichové, žijící v půdě. Právě mezi nimi byla zjištěna řada druhů, které jsou jinak známy ze severní Evropy.

Žula (granit) je hornina tvořená třemi základními minerály – křemenem, živcem a slídou, které v základní hmotě zdejších žul tvoří zrna o průměrné velikosti 2 až 3 mm.

Na této makrofotografii žuly vidíte zvýrazněné základní minerály, z nichž se žula skládá. Sklovitý vzhled zrn má křemen, tmavá zrnka jsou slídy (občas lze vidět, že jsou lístkovitého charakteru) a zbývající světlá zrna patří živcům. Živce jsou dvojí, bílé bez lesku, občas s nádechem dorůžova, a destičkovité s perleťovým leskem. V některých typech říčanské žuly jsou vyrostlice živců o velikosti až 6 cm. Průměrné složení je křemen (22 %), vápenatý živec plagioklas (34 %), draselné živce mikroklin a ortoklas (oba 28 %) a biotit (14 %). Do 2 % může být přítomen muskovit. Z akcesorických (obsahově malých) minerálů jsou zastoupeny apatit, titanit, zirkon, ilmenit, turmalín a fluorit. Akcesorické minerály jsou rozptýleny v základní hmotě v malých zrnech, ale v některých případech (vznik pegmatitů) je umožněna koncentrace těchto minerálů a pomalá krystalizace dovolí vznik velkých vyrostlic.

Na této fotografii je porfyrický typ žuly, kdy některé živce vytvářejí dobře omezené krystaly – porfyroblasty.

V základní hmotě žul se objevují tzv. mafické (tmavé) enklávy, které jsou pro říčanskou žulu poměrně charakteristické. Jsou náhodně rozmístěny v neporfyrickém typu horniny a mají zaoblený tvar o velikosti do 20 cm, ale mohou tvořit i větší bloky nebo šmouhy. Barva těchto enkláv je tmavě šedá až černá a jejich základní hmota je vždy jemně zrnitá. Většina enkláv má složení biotit (± 39 %), křemen (± 19 %), plagioklas (± 36 %) a apatit (± 3 %). Někdy se objevuje v podřadném množství draselný živec.

1) Jakou rozlohu má rezervace Voděradské bučiny?

2) Co způsobuje rozpad žuly do bloků ?

3) Co je typické pro říčanskou žulu a co pro jevanskou žulu?

4) Na informační tabuli jsou vedle sebe obrázky říčanské a jevanské žuly. Tři šipky ukazují určité prvky. Napiš, jaké to jsou (odshora dolů):

5) Co bylo podmínkou vzniku varpu a jaká je zde mocnost (tloušťka) proudu?

6) Co je příčinou vzniku varpových stupňů?

7) Popiš vlastními slovy, jak se zde projevily periglaciální jevy.

8) Budu rád, když k logu přiložíte fotku vás nebo vaší navigace na jakémkoli místě ve Voděradských bučinách, které vás cestou zaujalo.