Markomanske valky Mystery Cache

Vítejte u pokračování toulek českou minulostí. Po Marobudově hrobce se tentokrát podíváme do období markomanských válek na konci 2. století.
This multi-mystery cache is intended for Czech geocachers, however, if you are interested do not hesitate and feel free to contact me :)
Dieser Multi-Mystery Cache ist für tschechische Geocachers geeignet, jedoch ob Sie ihn genießen möchten, wenden Sie sich an mich fürchtenlos :)

Cache

Carnuntum, jaro 173. Marcus Aurelius dohlíží na závěrečné přípravy rozhodného výpadu proti Kvádům a Markomanům. Těch je spousta, a výborně vyzbrojených - během posledních let nakradli v Noriku a Pannonii ohromné množství mečů, štítů i jiného vybavení; podle informací zvědů navíc zlepšili disciplínu. Přesto je musí porazit. A drtivě. Nic jiného nepřichází v úvahu. Začíná dokonce přemýšlet o anexi barbarského území a vytvoření nových provincií. Ale to je ještě daleko, nejdřív musí jeho obyvatele pokořit. Minulý týden dorazila další družina bojovníků, kteří doufají, že jim za své služby umožní žít na římské půdě; Kvádové se svými spojenci Sarmaty u porobených kmenů příliš lásky nezískali. Pořád je to však málo. Snad jen burská jednotka jezdců za něco stojí. Po chvilce přemýšlení se definitivně rozhoduje: najde spojence v řadách nepřátel. Jde o velké riziko, ale morem neustále řídnoucí stavy legií jinou možnost nenabízejí. Kdesi na západě dlí jakýsi Odoaker, dux velící 30 000 mužům. Ten prý Ballomara nikdy neměl v oblibě, ale nezbývalo mu, než se poddat. Snad to vyjde...

Myslíš, že jsi pro tento úkol vhodný? Že získáš Odoakera na svou stranu a tak pomůžeš zničit markomanského krále Ballomara? Úkol je to těžký, mnohem ostřílenější muži by si na něm vylámali zuby. Čekají tě boje s nepřáteli, přírodními živly, ale především se sebou samým. Přesto si věříš? Potom neváhej, odměna tě jistě nemine...

Zaparkovat můžeš na výchozích souřadnicích, první stage je opodál. Než ale vyrazíš, řádně se připrav:

V průběhu cesty budeš nacházet krabičky s artefakty (z nich získáš souřadnice další zastávky), mudlokartou a především zvláštní kartou s informacemi (viz obrázek). Keš měla mít v závěru ještě dvě stage (živly Oheň a Vodu), které se ale nepodařilo zrealizovat v dostatečně odolné verzi, snad mi proto odpustíš náhlé skončení příběhu.

Pokud máš další dotazy, neboj se napsat. Jinak přeju spoustu zážitků a příjemný lov.

Martinská stěna

Během karbonu, před 350 až 300 mil. let, došlo k tzv. hercynskému (někdy též „variskému“) vrásnění, jež představovalo poslední období velkých horotvorných pohybů v českých zemích; vznikla vysoká pohoří a dosavadní moře ustoupilo. Jak tato pohoří erodovala, byly zvětraliny splavovány do sníženin a tam se usazovaly. A právě těmito permo-karbonskými sedimenty je tvořena velká část Plzeňské pahorkatiny. Na tehdejší močály, rašeliniště a obecně prudký rozvoj vegetace nás dodnes upomínají uhelné pánve, ve stejné době začala vznikat kaolinová ložiska u Chlumčan a Horní Břízy.

Z hor snesené balvany, bloky a štěrk v průběhu milionů let erodovaly a dávaly vzniknout písku (do 2 mm), prachu (do 0,063 mm) a jílu (do 0,004 mm) – kam se daný proces dodnes dostal, záleželo na konkrétních podmínkách. Zde můžete obdivovat severovýchodní cíp přes 300 m dlouhého skalního defilé, které je vedeno jako významná geologická lokalita č. 1120. To je tvořeno především pískovcem a prachovcem. Pokud budete mít štěstí, ve spodní části skal lze nalézt drobné otisky araukárií či kordaitů. Na trilobity, amonity a obdobné potvory budete muset vyrazit jinam…

Historie

Martinská stěna se nachází na úpatí návrší, kterému se nyní říká Kamínek (368 m). Jde vedlejší vrchol nedalekého Dubovce (374 m). Původně se jmenoval Kamýk (německy Kamiken Berg, jak je patrné i z mapy 3. vojenského mapování), důvodem byly prudké východní svahy právě Martiňáku. Kousek od vrcholu stával v 16. století mlýn na střelný prach, jeden ze 13 v Čechách, za třicetileté války byl ale zničen. Na jeho místě pak r. 1705, kdy Dobřany získaly hrdelní právo, vyrostla šibenice - popravovalo se zde čtyřikrát (1726, 1731, 1752, 1740); ta byla zrušena r. 1765 po odejmutí hrdelního práva Marií Terezií. Poté zde byl postaven větrný mlýn na mletí kostí (mj. důležitá surovina pro výrobu cukru), ale ani on dlouho nevydržel. Jako relikt zůstaly na místě čtyři lípy a opodál byl nedávno v rámci renovace lesoparku vztyčen velký dřevěný kříž.

Nedaleko výchozích souřadnic se nachází městská část Dobřánky, historicky známá jako Klein Dobrzan (později lidově Záchodky). Již na konci 13. století se Dobřany staly městem, navíc s právem městských hradeb. Uvnitř nich ale směli žít jen měšťané. Dobřánky se proto staly útočištěm „ne-měšťanů“, méně majetných sedláků hospodařících na okolních polích. Původní Dobřánky ležely zcela jinde, na svahu Vysoké, ale za třicetileté války byly vypáleny a opuštěny. Nová osada téhož jména byla vybudována v dnešních místech kolem malé návsi s vodní nádrží (tu zde již nenajdete). Postupně kolem vznikly čtyři pískovcové lomy, z nichž pochází většina stavebního materiálu domů v centru Dobřan; při dvou byly postaveny podsklepené budovy, snad strážní domky hlídačů těchto lomů. Opodál vznikl rybník Egelteich (Egel = pijavice), doložený již na Stabilním katastru (mapováno 1838), jehož hráze jsou dosud velmi dobře patrné v terénu i na fotomapách; později, zřejmě v 1. polovině 20. století, ale musel ustoupit těžbě uhlí v nedalekých černouhelných dolech - v podstatě prosáknul (právě zvýšená propustnost hornin jako důsledek předchozí důlní činnosti je asi největší environmentální hrozbou pro celé širší okolí). R. 1873 zde byl otevřen nový městský pivovar (na mapě Bräuhaus, více info v listingu keše Dobřany u ST13).

Zřejmě ve 20. letech 20. století vznikl přičiněním okrašlovacího spolku Hubertus zdejší lesopark Martinská stěna, který se stal oblíbeným cílem vycházek dobřanských měšťanů (dobové informace o něm se zatím nepodařilo najít). V meziválečném období zde byl dokonce upraven jeden bývalý pískovcový lom na venkovní divadlo. Vše ale vzalo za své během II. světové války, kdy byly využívány již jen zdejší lomy, v nichž byly vyhloubeny menší kryty pro civilisty. Zejména v souvislosti s výstavbou panelových domů a přesunem těžiště Dobřan k východu pak převzal roli vycházkového místa Šlovický vrch a zdejší oblast začala pustnout.

Vše se změnilo až r. 2008, kdy zde skupina nadšenců začala organizovat brigády na obnovu lesoparku: prosvětloval se porost, sbíral odpad, instalovaly ptačí budky a vysazovaly nové stromy. Žáci místní ZŠ připravili první verzi naučné stezky a v říjnu 2010 byla vysvěcena znovu vybudovaná kaple 14 sv. pomocníků. To hlavní ale mělo teprve přijít. 9. 5. 2014 byla uzavřena smlouva s BP Stavby v hodnotě lehce přes 5 mil. Kč na úpravu povrchu, obnovu cest a další práce. Ty byly dokončeny na jaře 2015 a v červnu došlo ke slavnostnímu otevření.

Tzv. Srdce parku (nelze minout), menhiry (také kolem nich půjdete) a pomník H. Lönse (ten jediný je mimo).

Naučná stezka a zajímavosti

Velmi příjemným pozůstatkem po prvorepublikovém parku je okružní trasa, která byla v zimě 2014/15 zpevněna, vysypána a následně osazena 14 informačními cedulemi, jejichž „informační“ hodnota sice vesměs není valná, ale aspoň působí hezky; každá cedule je dedikována jednomu z 14 sv. pomocníků zdejší kaple (viz keš Kaple na Kamínku). Kromě ní lze po cestě najít menhiry, dvě bludiště, památník H. Lönse, zvon a příležitostně prosklenný úl (u paseky za menhirem).

21. září 1982 zde Jaroslav Šedivý s pionýrským oddílem Strážci objevil listonoha letního (Triops cancriformis), zvláště chráněného korýše žijícího ve vysychajících tůních teplých oblastí, ale po odchodu armády z nedalekého letiště zřejmě zmizel (dodnes ho lze spatřit v tůních protějšího Šlovického vrchu, viz keš Marobudova hrobka). Kromě pár puštíků zde tedy žádný zajímavý živočich ani rostlinka nežije, takže jedinou přírodní zajímavostí zůstává mohutný javor mléč (Acer platanoides) kousek od výchozích souřadnic o obvodu kmene 311 cm, jediný adept na zařazení mezi památné stromy AOPK na katastru Dobřan. Přímo u stromu najdete cedulku s dalšími informacemi. S ohledem na sotva staletou historii lesoparku zde příliš velikánů nenajdete, několik jich roste podél severovýchodní zdi mlýna (bývalého pivovaru) a jeden mohutný dub letní (Quercus robur) najdete mezi lávkami na trase naučné stezky.

Asi 30 m od silnice v polovině cesty mezi výchozími souřadnicemi a bývalým pivovarem narazíte na šutr ve tvaru památníku. Ten upomíná na básníka a především milovníka přírody Hermanna Lönse, který zde ale nikdy nebyl. Podrobnosti o jeho životě a díle si můžete přečíst na místě. Löns je spjat s počátky ochrany přírody v Německu a jeho památníky symbolizovaly lásku k přírodě (a za Hitlera i příslušnost k německému národu), pročež byl jeden r. 1936 zřízen i v tomto lesoparku.

A ještě jedna zajímavost: jihozápadní okraj pískovcového masivu se dostal do filmu. Hotový dálniční obchvat Plzně se hodil autorům americké road movie Eurotrip z r. 2004 (scéna s německým kamioňákem a „Nie wieder Berlin“), kteří pak využili i záběr silnice z Dobřánek na Vodní Újezd (cca 1:04:50).

Markomanské války

Po vyhnání Katvaldy a vyplenění Čech hermundurským králem Vibiliem se naše země dostaly zřejmě pod nadvládu kvádského krále Vannia s centrem na Moravě a především v jihozápadním Slovensku, v místech, kde byly usazeny družiny Marobuda a Katvaldy. Tím se Čechy dostaly na periferii a začalo zde ubývat nejen bohatství, ale i obyvatel, jak se Markomané postupně přesouvali na Moravu a k Dunaji.

Vývoj do markomanských válek

R. 50 byl Vannius sesazen svými sestřenci Vangiem a Sidem (zřejmě za pomoci Vibilia a Lugiů) a musel uprchnout na území Říma, kde získal azyl. Právě Vangio a Sido výrazně pomohli Vespasianovi v bitvě u Cremony (69), po níž se stal římským císařem, a dostali se do jeho přízně.

V zimě 85/86 vpadli Dákové do provincie Moesie. Při odvetě spoléhali Římané na souběžný útok „věrných“ Kvádů, ti však zůstali neutrální. To dopálilo císaře Domitiána, který se je po uzavření míru s dáckým vůdcem Dekebalem (89) vypravil za Dunaj ztrestat; jeho mise však skončila neúspěchem. Později navíc poskytl symbolických 100 jezdců Lugiům napadeným Markomany, což nemohlo zvrátit jejich porážku, ale naopak rozohnilo právě Markomany. Ti vtrhli do Pannonie (92) a zničili jednu římskou legii. Ještě na podzim téhož roku sice byli vypuzeni samotným císařem, ale během několika let, za vlády Nervy, se rozhořela nová svébská válka (mezi germánský „nadkmen“ Svébů řadili Římané např. Hermundury, Markomany či Kvády). Teprve r. 97 jim Nerva s Traianem uštědřili rozhodnou porážku a zavládl relativní klid přerušovanými jen drobnými loupežnými vpády.

Drobné bojůvky se Svéby pak zřejmě neustaly ani za císaře Hadriana, ale k zahnání Germánů často stačila jen demonstrace síly – např. r. 118 se Kvádové rozprchli jen po naoko zahraném útoku batavské jízdy. Koloritem se rovněž stalo dosazování germánských vládců, „králů“, Římany, ač nějakou informaci máme pouze o rex Quadus Datus, „třetím kvádském králi“, kterého někdy v l. 140–4 jmenoval Antoninus Pius.

Jak bylo ukázáno, drobné bojůvky na severní hranici římského impéria nikdy neustaly, přesto markomanské (přesněji „germánské a sarmatské“) války představovali zcela novou situaci. Nešlo už totiž jen o ojedinělé loupežné útoky, nýbrž o koordinovaný vpád mnoha kmenů do římské říše po celé šířce Dunaje od dnešního Bavorska po Rumunsko. S touto hrozbou se pak měl vypořádat Marcus Aurelius, zvaný „filosof na trůně“, na počátku se svým adoptivním bratrem Luciem Verem a v závěru s vlastním synem Commodem jako spolucísaři.

První germánský útok

Jako všechny velké události, i markomanské války byly výsledkem několika příčin. Velkou roli zřejmě hrálo relativní přelidnění a s ním spojený nedostatek obživy, ať již hlavním důvodem bylo zhoršující se klima (snižující se teplota, vyšší srážky, střídající se období sucha a přívalových dešťů atd.) či vyčerpaná půda jako důsledek germánského neúčinného extensivního zemědělství. Svébské kmeny navíc byly pod tlakem jiných, především Gótů, kteří touto dobou zahájili své stěhování od ústí Visly na východní Ukrajinu, a snad i Slovanů kdesi v Bělorusku.

Římané si germánského tlaku byli vědomi a především proti Kvádům koncentrovali čtyři legie (ve Vindoboně, Carnuntu, Brigetiu a Aquinku); naopak Noricum a Raetie zůstávaly relativně nechráněné. Do toho r. 161 Parthové obsadili Arménii a vpadli do Sýrie. Aby je Lucius Verus, který tehdy vládl společně s Markem Aureliem, zkrotil, musel z Evropy stáhnout všechny „postradatelné“ oddíly, mj. celou legii z Aquinka, čímž dále oslabil obranu před Germány. Toho na přelomu let 165/166 využilo 6000 Langobardů (sídlily až u dolního Labe!) a Obiů (blíže neznámý kmen), kteří v Horní Pannonii překročili Dunaj. Brzy však byli obráceni na útěk a 11 náčelníků kmenů v čele s markomanským králem Ballomarem následně dorazilo k místnímu legátu odprosit za mír, jehož se jim také dostalo.

R. 166 Verus porazil Parthy, šlo však spíše o Pyrrhovo vítězství – vojáci se totiž na východě nakazili morem, který se spolu s nimi rozšířil po celé římské říši a po dalších minimálně 16 let ji sužoval. Krize byla taková, že poprvé od dob Hadriana byli císaři nuceni sáhnout k vojenským odvodům i v Itálii.

A právě za této situace došlo k současnému útoku Hermundurů, Naristů, Markomanů, Kvádů, Jazygů, svobodných Dáků, Burů, Asdingů, Roxolanů a dalších kmenů a začaly markomanské války, v dobových pramenech označované (správněji) za války germánské či sarmatské. Barbaři zaplavili Raetii, Noricum, obě Pannonie a Dákii; nedokázali sice dobýt vojenské tábory a i na volné ploše byli stíháni vexilacemi (samostatné detachementy legií), plenili však vesnice a statky. Do bojů proti nim vytáhli oba císaři současně, což barbarům nahnalo strach a sami začali ustupovat. Lucius Verus byl spokojen, však měl z východu válčení plné zuby, ale Marcus Aurelius trval na pokračování v tažení; oba proto překročili Alpy a dosáhli velkého vítězství (pro Římany tehdy byly velkou zajímavostí ozbrojené germánské ženy). S cizími vůdci byl uzavřen opět mír.

Druhý germánský útok

Zima 168/169 byla obzvláště tuhá a navíc se mor dostal i za hradby Aquileje, dočasného sídla obou římských císařů, takže se tito rozhodli stáhnout do Říma. Během přesunu, na přelomu ledna a února 169, však Verus zemřel na mrtvici, což Germáni pochopili jako velké oslabení impéria a znovu vtrhli na území říše. Mrazem a morem decimované římské stavy nedokázali přívalu barbarů vzdorovat a ti se dostali až na území dnešní Itálie, přičemž se jim povedlo dobýt a vyplenit i opevněné město Opitergium (dnešní Oderzo nad Benátkami).

Marcus Aurelius nechal verbovat i gladiátory, otroky a snad i trestance; kvůli prázdné státní pokladnici šel sám příkladem a začal prodávat soukromý majetek, aby měl na žold pro armádu, přesto to nestačilo. Dodnes není jasné, co barbary zastavilo – snad mor, který se jistě šířil i mezi nimi, či rozpory po získání bohaté kořisti. Jisté je, že jejich postup skončil a na jaře následujícího roku (170) Řím zahájil velkou protiofenzivu. Díky řadě vynikajících vojevůdců, např. Claudiovi Frontovi, Claudiovi Pompeianovi či Helviovi Pertinaxovi, který proslul zřejmě nejvíce (úspěšné mise v Sýrii, Británii, Moesii, Germánii i Dácii), se do léta 171 podařilo vypudit nepřátele z území říše.

Ani ústup barbarů se však neobešel beze ztrát – bylo ukořistěno obrovské bohatství, padl Claudius Fronto, ale především byly odvlečeny statisíce zajatců, obyvatel římských provincií. Jen Kvádové jich za mír slibovali vrátit na 50 000, ale Marcus Aurelius byl po předchozích zradách neoblomný a rozhodl se pokračovat v tažení. Kromě územních úspěchů mu v rozhodování pomohl i jeden psychologický, když M. Valerius Maximianus vlastní rukou zabil krále Naristů Valaa, což mělo i mezi barbary, kde se do čela kmenů dostávali jen ti nejsilnější, velký ohlas.

Marcus Aurelius překračuje Dunaj

Počátkem r. 172 Marcus Aurelius překročil po pontonovém mostě Dunaj a zaútočil na Kvády. Plynule obsadil jejich území, dosadil jim za krále Furtia (zřejmě Římu nakloněný Kvád) a uzavřel mírovou smlouvu, podle níž se Kvádové nesměli paktovat s Markomany a Iazygy (tento „trojspolek“ byl již od počátku válek pokládán za nejnebezpečnější jádro barbarské invaze), museli mu odvést množství skotu a koní a jako první splátku vydat 13 000 zajatců.

Poté svůj hněv stočil císař na Markomany, s nimiž mu vydatně pomohli jejich odvěcí rivalové Vandalové (asi totožní se staršími Lugii). Na římskou stranu se měli přidat i keltští Kotinové sídlící na Slovensku, ale svůj příslib porušili, pročež se sami stali obětí útoku – jejich zbytky byly přesídleny do Pannonie, kde postupně zanikly jako samostatný kmen. Sami Markomané se statečně bili, dokonce dosáhli několika vojenských úspěchů, ale nakonec i oni padli a museli dle mírové smlouvy mj. vyklidit území na severním břehu Dunaje o šířce 76 stadií (13,5 km) či postavit Římanům kontingent bojovníků.

Ani Římané však neměli na růžích ustláno. Kvádům se podařilo svrhnout Furtia, nevrátili dostatek zajatců (a ti vrácení byli zpravidla staří, chromí či jinak nevyužitelní) a žádali o zmírnění i dalších bodů mírové smlouvy. To Marcus Aurelius razantně odmítl a r. 173 proti nim zahájil nové tažení. Právě během něho došlo k tzv. zázračnému dešti: Kvádům se jednoho parného dne podařilo obklíčit římské jednotky v suchém údolí; chtěli je nechat pojít žízní a téměř se jim to i povedlo, když tu bůh vyslyšel prosby (podle různých zdrojů vyslyšel např. Thot-šu egyptského mága Harnufia či Bůh křesťanské účastníky tažení, oficiálně Mercurius modlitby Marka Aurelia), nebe se zatáhlo a spustil se déšť, který zahnal žízeň římských vojáků. A aby toho nebylo málo, zatímco rty Římanů svlažoval „zázračný déšť“, řady protivníka kosily blesky. O tom, že na této události je opravdu velké zrno pravdy, svědčí, že scéna s ní se dostala i na tzv. sloup Marka Aurelia, který byl vztyčen do r. 196 a vcelku reálně shrnuje právě tažení za markomanských válek.

Na konci téhož roku (173) vpadli do Pannonie Jazygové, byli ale brzy poraženi jak na suchu, tak při úprku na zamrzlém Dunaji. Celý následující rok se pak nesl na vlně římského optimismu – v létě zřejmě dosáhli rozhodujícího vítězství nad Kvády (a byl zajat jejich nový král Ariogaisos), byla potvrzena smlouva s Markomany a dokonce si Marcus Aurelius „našel čas“ a někde u Hronu začal psát první knihu Hovorů k sobě.

R. 175 pak byly na řadě osamocení Jazygové, které císař zcela upřímně nesnášel, dokonce je chtěl původně zcela vyhladit. Jenže v květnu, po falešném ohlášení jeho smrti, byl v Sýrii za císaře provolán Avidius Kassius, a tak se po vítězné bitvě spokojil „jen“ s mírovou smlouvou – Jazygové nesměli sídlit blíže než 152 stadií od Dunaje, nesměli ho splouvat na vlastních lodích, museli císaři vystavět jednotku 8000 jezdců a především museli vrátit 100 000 zajatců!

Posilněn o jednotky Kvádů, Markomanů a Jazygů (a zřejmě i některých dalších kmenů) se pak Marcus Aurelius vydal na cestu do Sýrie, která se změnila v inspekční, jelikož Avidius během tří měsíců podlehl atentátu. A tím skončila tzv. první germánská expedice, expeditio Germanica prima.

Druhá germánská válka

Přesně nevíme, co stálo za vypuknutím dalších velkých bojů, pravděpodobně tvrdé mírové podmínky a absence římského vojska na jejich území, v každém případě r. 177 začala nová válka, zvaná v římských análech expeditio Germanica secunda.

Povstalci byli, především zásluhou Bassaca Rufa, rychle potlačeni, ale právě jeho smrt na bojišti znamenala zvrat a r. 178 museli do války oba císařové, Marcus Aurelius i Commodus, kterého po zkušenostech s Avidiem Kassiem pro jistotu již o dva roky dříve (176) jmenoval spolucísařem. Bitvy přinášely jeden úspěch za druhým, houževnatí Germáni se však nevzdávali. K rozhodující bitvě, údajně největší za celou dobu markomanských válek, došlo r. 179, a její výsledek poprvé umožnil přesunout i zimní ležení na nepřátelskou půdu – dokladem je známý děkovný nápis vytesaný do skály u Trenčína, kde nechal zřídit zimní tábor pro elitní jednotky již výše zmíněný Valerius Maximianus. Římská vojska ale samozřejmě pobývala i jinde, např. v Leányváru u Iže, ve Stillfriedu či u nás především v okolí Mušova (na Dyji). Římské tábory jsou přitom patrné až u Olomouce.

Nakonec byl uzavřen (další) mír, podle něhož nesměli Kvádové ani Markomani na římské trhy, sídlit v dunajském pásmu, byl ustaven římský dozor nad jejich kmenovými shromážděními (aby nemohl za římskými zády kout pikle) a navíc museli postavit povinný kontingent bojovníků (většina svébských válečníků pak zřejmě skončila v Anglii, kde jsou jejich potomci připomínáni ještě o sto let později).

V této době Marcus Aurelius reálně uvažoval o vytvoření dvou nových provincií: Marcomanie z území Markomanů a Kvádů a Sarmatie z území Jazygů. Dříve, než však své plány dokázal realizovat, dostihla ho černá smrt a 17. 3. 180 zemřel v zimním táboře v Sirmiu nebo ve Vindoboně na mor.

Commodův mír

Po otcově smrti se vlády nad římským impériem chopil Commodus. Do léta vytrval v Germánii a vybojoval ještě jedno velké vítězství nad Markomany, poté však dal přednost „pohodlí“, přesídlil do Říma a závěrem války s Germány pověřil jen své velitele s přáním brzkého ukončení sporů.

22. 10. římský senát schválil Commodovi triumf, nejvyšší uznání, za úspěšné završení válek, které pravděpodobně představovala nedávno uzavřená mírová smlouva s barbary, především Markomany, Kvády a Jazygy, ale i Bury (kteří často měnili strany) a dalšími kmeny. Zahrnovala vrácení zběhů a zajatců, pravidelné roční odvody určitého počtu vojáků, odzbrojení, zákaz osídlení zóny podél Dunaje, povolení kmenových shromáždění nejvýše jedenkrát měsíčně (a to pod dohledem římského setníka), desátky z obilí, omezený vstup na římské trhy a mj. i zákaz msty na někdy římských spojencích (Vandalové, Jazygové, Burové), což dokazuje stále velkou sílu především Kvádů. Tyto podmínky však netrvaly dlouho – většina kmenů se z pravidelných odvodů vyplatila jedním velkým (např. Kvádové poskytly 13 000 mužů), obilní poplatky byly prominuty, odzbrojení nebylo úplné, dohled nad shromážděními nebyl kvůli odchodu vojsk z barbarského území a „neobydlená“ zóna podél Dunaje byla brzy zúžena na polovinu, tj. 38 stadií (7 km). Ostatně i dobové prameny připomínají, že samotný mír nebyl jen výsledkem bojů, nýbrž i diplomacie a zlata.

Commodus si svým stažením z bojišť a rezignací na expanzivní politiku vysloužil věčné zatracení již krátce po své smrti, přesto ani tato událost není černobílá. Římanům se sice nikdy nenaskytla lepší možnost k obsazení válkou zkrušeného Zádunají, na druhou stranu nelze zapomínat, že i sama římská říše byla vyčerpána 20 lety náročných bojů, ničivým morem, ale i zhoršujícím se klimatem, které přinášelo časté výkyvy počasí s extrémními suchy, chlady i srážkami. (A to ještě po r. 200 vybouchl na Novém Zélandu supervulkán Taupo a tím podmínky dále výrazně zhoršil.) Commodova vláda se sice vyznačovala extrémní totalitou a zvláště poslední rok jeho vlády (193) se vyznačoval řadou úletů, např. vlastním zbožštěním či přejmenováním Říma (Colonia Commodiana), dvou legií (přívlastek Commodianae) a měsíců (po svých 12 jménech), nelze ale současně přehlédnout, že znamenala dobu klidu a poslední období opravdové prosperity v dějinách Říma; navíc nelze pominout, že byl velmi oblíben u vojska. Za jeho očerňováním je proto třeba vidět i růžové brýle pozdějších autorů, vzpomínajících na „zlatý věk“ římského impéria symbolizovaný Markem Aureliem.

Commodus začal podél Dunaje budovat důmyslnější systém opevnění, řadu i nových táborů (např. Castra Regina, dnešní Regensburg, byla dokončena r. 179) zhustil systémem burgů, opevněných strážních věží. Navíc sám musel znovu vytáhnout proti Kvádům a Markomanům, kteří r. 188 vpadli do Pannonie (expeditio Germanica tertia). Až na radu senátu ustoupil z osobní účasti a vítězství nejpozději následující rok (189) dobyli jeho legáti. Po Commodově smrti se k vládě dostal Pertinax, hrdina většiny válek posledních 20 let, který přerušil tradici mírových poplatků barbarským kmenům, ale vládl sotva čtvrt roku. Jeho nástupce Septimius Severus se k této tradici opět vrátil a římsko-germánské vztahy se vrátily v podstatě na předválečnou úroveň.

Markomanské války znamenaly mezník ve vývoji nejen barbarika, ale i vlastní římské říše. Ta se dostala do období stagnace způsobeného absencí expansivní politiky (hlavně pro nedostatek lidských zdrojů a schopných vůdců) a morálním poklesem (např. pikle se kuly hlavně v rámci říše, nikolik vůči skutečným nepřátelům). Naopak v barbariku nastala doba přerodu a změn, která vyvrcholila koncem 4. století příchodem Hunů a počátkem tzv. stěhování národů, které v podstatě určilo dnešní národnostní podobu Evropy. Ale o tom třeba někdy příště…

Hlavní zdroje

Rozšíření literatury z Marobudovy hrobky (hlavně Dobiášovy Dějiny čs. území před vystoupením Slovanů). Současné znalosti o markomanských válkách čerpáme především z životopisů Marka Aurelia a Commoda (v rámci Scriptores historiae augustae), Římských dějin Cassia Diona a zdobeného, 30 m vysokého sloupu Marka Aurelia v Římě. Velmi důležitou roli pak hrají nálezy numismatické (často oslavují vítězství), epigrafické (hlavně náhrobky) a archeologické (římské polní tábory, vypálená sídla aj.).

CARY, E. Dio's Roman History VIII, IX. London, Cambridge 1925, 1927.
DROBERJAR, E. Encyklopedie římské a germánské archeologie. Praha 2002.
FRIESINGER, H. & TEJRAL, J. & STUPPNER, A. Markomannenkriege. Ursachen und Wirkungen. Brno 1994.
ISRAELOWICH, I. The Rain Miracle of Marcus Aurelius. Greece & Rome LV:1, 2008, 83-102.
LOSKOTOVÁ, Z. Doba římská a doba stěhování národů v severním předpolí Moravské brány. Disertační práce, Masarykova univerzita Brno 2013.
SALAČ, V. (ed.) Archeologie pravěkých Čech 8. Doba římská a stěhování národů. Praha 2008.
ŠIMEK, E. Velká Germanie Klaudia Ptolemaia I, II, III, IV. Praha 1930, Brno 1935, 1949, 1953.