V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Svatojánská noc je krátká, ale pylná kúzel
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Na Svatojánskú noc sa všecí moc těšívali. Je to najkratší noc v roku. Před svatým Jánem sa nachystalo dřevo na oheň. Už před večerem sa tam zešli ogaři aj cérky. Tých ohňúch hořívalo na každém vršku. Ogaři chcéli, aby jejích býl najdaléj viděť. Hdyž od nekerého byl viděť edem červenavý odlesk, pravíli, že to néni ono. Při ohni sa tančívalo, zpívalo a všeličo dělalo. Čím sa brala noc k půlnoci, tým věcéj sa vymýšlalo. Práskalo sa bičámi jak hdyž stříle. Tí, co měli pistule, střílávali naozaj. Ogaři, ale aj cérky přeskakovali ohně. Kerýsi ogar měl nachystanú metlu namočenú ve smole, zapálil ju a zatočil, až sa objavilo ohnivé kolo. O půlnoci cérky šly trhať čarovné kvítí. Hlavně tý, co neměly ščestí v lásce. Šly sbírať jitrocelový květ. Aby si přičarovaly milého, musel méť hlavičku dolu. A to sa těžko hledá. Věděly, že sa praví: „Milý čarovaný, chrbet šmarovaný." Ale nedbaly. Přibraly též řebříček proti zlým duchom. Donesly ho aj ogarom. Tí ho strčili za košelu a bylo. Zlých duchúch zaháňal aj jalovec. Ten sa nedával za košelu, ale za klobúk lebo za čepicu. Jak sa šlo domů, hledaly cérky pole s ozimem a po jeho kraji sa dobře poválaly, aby vyrostlo tak veliké zboží, jak sú ony samy. Měly už vyhlédnuté aj žitné pole. Rukámi ze zboží chytaly rosu, umývaly sa s ňú, aby byly pěkné. Trhaly sa kvítka, přidalo sa lipových halúzek. Doma sa tým ověnčily svaté obrázky, zastrkalo sa to koléj dvéřích do chalupy aj do chléva. To aby neměly zlé sily svoju moc. Až to všecko uschlo rozdrobilo sa, smíchalo'se solú a dávalo lízať dobytku. Pomáhalo to prý před bosorkámi. N a svatého Jána sa nic z chalupy nesmělo poščávať, aby sa nepoščalo bosorce, kerá by potem ubírala užitek z hospodářstvjá. Bača též celý deň ze salaša nic nebral, aby nepřivolál na ovce neščestí. O svatojánskéj půlnoci chodily na byliny též roby, keré léčívaly. Už věděly, hde roste čertova zelina do mastích a čajúch. Do lochtuše daly čertovo žebro, řebříček, rváča, bob, třezalku, kopytník, iskérky, chebz, brečtan, openec a hdoví co ešče. K ránu sa pomaly táhly k chalupám, aby to všecko daly usušiť. Na byliny nechodily edem túto noc, ale celú dobu od vesna do podzimku. U nich v chalupě i vonívalo až sa hlava točila. Nekeré byliny byly vzácné, lebo jedovaté. Třeba taký hluzák. Ten kvétl ešče ve sněhu. Léčíval sa jím dobytek. Navrtalo sa šidlem ucho krávy, kerá měla zimnicu, do ďúrky sa dál kúšček hluzáku a čekalo sa. Většinú to pomohlo. Svatojánská noc byla ešče vzácnější pro čarodějnice, bosorky, lebo jím též pravíli strygy. Ve svatojánskú noc sa scházaly na nekerém z velkých vrchách. Doma měly ometlo nachystané, sopúchem vyletěly z chalup, a už sa nesly. Každý rok si vybraly jiný vrch, to aby jích nehdo nenašél. Tam si udělaly vatru. Kolem ní skákaly, vřeštěly, až uši zaléhaly. Všecky byly ukrutně škaredé. Tlusté jak putyry, nohy jak masnice, vlasiska jak drchlaně, žgáraly očami jedna po druhéj. Jedna bosorka tam nedoletěla. Její chlap ten deň spálil ometlo. Nevěděl, na co ho má. Viděl ho na podsínku. Pravíl si, že taký drchál už na nic néni a fúk ho do pece. Udělalo to pěkné dopuštění. Myslel, že chalupu rozláme a zbúrá. Jeho roba utékla do chalúpky, zavřela sa a tam choďáci z kúta do kúta skřékala, húkala, vřeštěla, jaskotala, varvasila a hlomozila, až v ušoch zaléhalo. Nepomohlo nic, musela ostať doma. Její chlap sa schytíl a z chalupy utékl, aby to nemusél poslúchať. Už věděl, že sa daří statku a všeckému edem proto, že jeho roba je bosorka. Táto bosorka, hdyž nemohla za svojimi, čekala na půlnoc. Vyzlékla sa. Stařenka by řekli: „Byla bosky od hlavy do paty." Hodila přes sebja lochtušu, vzala masnicu a ztratila sa ve tmě. Šla na súsedovy pasinky. Tam ošmikovala rosu z jalovcúch a trávy do masnice. Věděla, že bude stlúkať hodně másla. Najlepší sa stlúká, hdyž prší a slunko svítí. Pravívalo sa: „Hdyž prší a slunko svítí, to bosorka máslo vrtí." Šak sa ho navrtívala aj hdyž pršelo celý deň. Celá učabraná sa vrátila. Už sa těšila, kolik bude dójiť od svojích kráv mléka a súseda nic. Vzala novú lochtušu a zasej utekala do hory. Tam nalámala jedlovéj četiny, doma přivázala na hůlku a ometlo bylo na světě. Na novém sa létať nedalo, ale do roka sa pěkně odře a bude dobré. Edem si ho musí hlídať. Její chlap sa vrátil večer domů, vzál poboček a dobře jí vydřel, aby čarováňá nechala. Ale ona nic. Tož dobře. Zvázál ju a pravíl: „Včiléj ťa budu vodiť ta jak jsi nepřiodětá od chalupy k chalupě. Sak si užiješ! Súsedi sa kvůli tobě natrápili." Hdyž viděla, že je zle, slíbila mu, že už nebude čarovať. Esli teho nechala, lebo ni, to nevyprávjál nihdo. Gazda si šak na ňu dál pozor, aby věcéj nepaskudila.