Cache na motivy příběhů Terryho Pracheta, věnována jeho památce.
Sorry, the story is only in czech. If you want to visit this multi-cache, write us an e-mail ;-)
Jsou světy, kde platí přísné fyzikální zákony a jsou světy, kde jsou jakékoliv zavedené pořádky ohýbány pomocí magie dle momentální potřeby. Zeměplocha byla odjakživa nacucaná magií, a tak není divu, že si navzdory všem pravidlům plula vesmírem podpírána čtyřmi slony, kteří se zvolna sunuli dokola po krunýři obrovské želvy A´Tuin. Magie byla jejím požehnáním, ale mohla se stát i jejím prokletím. Naštěstí pro Zeměplochu vždy existovala poměrně slušná šance, že zůstane zachována budoucím pokolením v přibližně stejné podobě, protože magický potenciál dokázal využívat jen omezený počet jejich obyvatel – mágové a čarodějky, z nichž pouze hrstka byla výjimečná. Výjimeční představovali přijatelné riziko, ale co bylo skutečně nebezpečné, byly knihy, které po nich zůstaly. Knihy mohou přetrvávat tisíciletí a zvláště pak ty magické. Takovéto knihy bylo nutné pacifikovat – nejlépe uvázat na řetěz, uzamknout kvalitním trpasličím ocelovým zámkem a uložit je hluboko do zapadlého koutu knihovny.
Knihovna Ankh-Morporské Neviditelné Univerzity, největší magické školy na Zeměploše, se zvenku jeví jako obyčejná kamenná budova. Při pohledu zevnitř je ale vše jinak. Vnitřní prostor knihovny je v podstatě nekonečný a zasahuje do několika dalších rozměrů. Na nekonečných regálech jsou uskladněny všechny známé knihy, které kdy byly na Zeměploše napsány. Ve zvláštním oddělení knihovny jsou ve svých policích přikovány řetězy magické knihy, které slabě světélkují do šera knihovny, jak se z nich postupně uvolňuje syrová magie, jejíž oktarínové výboje se uzemňují na zvláštních hrotech vyčnívajících z regálů. To ale není jediná zvláštnost této knihovny. Stejně zvláštní jako knihovna je i personál sestávající z Knihovníka a jeho pomocníka. Knihovník se narodil jako člověk a žil v tomto stavu spokojeně až do jedné nešťastné magické nehody, během níž byl proměněn v orangutana. Od té doby systematicky odolává pokusům o návrat mezi lidskou rasu. Jeho nová podoba nejenže neznamená pro jeho práci žádný handicap, ale naopak odpadlo náročné přemísťování žebříku. Se svou novou podobou získal Knihovník i nový, výrazně jednodušší způsob vyjadřování. Jeho slovník se zúžil na jediné slovo, a sice „Oook“, které však uměl vyslovit asi tisíci různými způsoby. Jeho řeči však lze i přesto porozumět. Výborně ji rozumí i nedostudovaný mág Mrakoplaš, který je v knihovně pomocníkem.
Dnes ale nebyl Knihovník dobře naložen. Nic totiž nerozzuří žádného knihovníka tak, jako když se někdo nechová ke knihám, jak se patří. Kromě situace, když mu někdo jeho miláčky-knihy vezme, což se právě stalo. Knihovník se hnal mezi regály s tichým pleskáním a v běhu skřípal zuby. Mrakoplaš měl plno práce, aby mu stačil. Po chvilce přiběhli na místo. Knihovník zvedl velkou rezatou ruku a ukázal na jeden prázdný regál, ve kterém byly dříve uskladněny vyhořelé magické knihy. To byly knihy, ze kterých magie postupně vyprchávala, až již nebyla slova na stránkách skoro čitelná a knihy postupně ztrácely svou moc. „Oook?!“ řekl. Mrakoplaš nevěřícně zakroutil hlavou: „Jak je to možné? Jsem si jistý, že tu včera ještě byly!“ Po řádce knih zůstaly jen stopy v prachu. Knihovník vyšplhal na regál a začal pečlivě prohlížet místo, kde ještě před nedávnem knihy ležely. Po chvíli vyšťoural z mezery mezi regály zmačkaný lístek. „Nějaká stopa?“ zeptal se Mrakoplaš. „Oook!“ Mrakoplaš se podrbal na hlavě. „No, adresa to zrovna není. Na druhou stranu, v těchhle končinách by taky nemohlo existovat něco jako adresa. K tomu by byla potřeba nějaká ulice, a pokud vím, je to tam samej les.“ „Oook!“ „Teď se chceš vydat na cestu? Já ještě nejedl!“ „OOOK!!!“ „No dobře, dobře. Už jdu. Zabalím to nejnutnější a třeba chytneme i nějaký povoz, který by nás odvezl aspoň na kraj lesa.“
O hodinu později už seděli oba na voze, který vyjížděl jihovýchodní branou z Ankh-Morporku a mířil k Morporkským horám, kterým místní domorodci říkali Maštale. Vůz pravidelně drncal a po chvíli oba cestující ukolébal ke spánku. Probudili se na lesní cestě na hranici Toulovcova panství. „Dudychova jeskyně,“ zabručel vozka, „dál musíte po svých. Cesta je tu samý kořen a výmol a nehodlám zničit vůz.“ „Máme zaplaceno až do Vranic,“ pokusil se o chabý protest Mrakoplaš a obřadně si nasadil na hlavu špičatý klobouk, na kterém bylo velkými stříbrnými tiskacími písmeny vyšito MÁK. Vozka byl evidentně špatně naložený a nehodlal diskutovat: „Hele mladej, vypadni z vozu a tu vopici si vezmi s sebou.“ Jestli něco Knihovník nesnášel, tak to bylo, když mu kdokoliv říkal, že je opice. Zdálo se, že asi po pěti minutách intenzivního doučování vozka pochopil rozdíl mezi lidoopem a opicí. Bohužel již nebyl ve stavu, kdy by byl schopen řídit vůz a tak stejně nezbylo než se do Vranic dostat po svých.
„Je mi jasné, že je to drobné zdržení,“ začal opatrně Mrakoplaš, „ale co kdybychom zašli do Dudychovy jeskyně? Je to vyhlášené poutní místo a o svátcích tam kněží slepého Io věští pocestným.“ O poznání tišším hlasem hladově dodal: „Taky mám pocit, že tam posledně prodávali klobásky a čaj.“ „Oook,“ zabručel Knihovník. „Já vím, že nejsme pocestní, ale jeden nikdy neví, kde se objeví nová stopa. A třeba je to všechno úplně jinak - když někdo napíše na lístek: „VRÁTÍM, TOULOVEC“, tak to přeci hned neznamená, že je zloděj. Třeba je to jen vášnivý čtenář?“ „OOOK!“ odsekl Knihovník a odmítal se na toto téma dále bavit.
Najít jeskyni nebylo obtížné. Když se vyšplhali úzkou chodbou až nahoru do hlavní místnosti, našli u vstupu vyzáblého mnicha v sutaně, jak zírá na velký letopočet na levé polovině vchodové stěny. „Vandalové!“ úpěl. „My to nebyli,“ bránil se pohotově Mrakoplaš. „Já vím,“ hlesl mnich, „udělal to rytíř Toulovec!“ „OOOK?!“ „Toulovec?!“ zvolali zároveň oba návštěvníci. Mnich pokračoval: „Přišel do jeskyně a vedl takové podivné řeči. Ptal se na zdejší magická místa a legendy, které se k nim vážou. Naznačil jsem mu, že je to jeho panství a že by mě měl poučit spíše on. Prkenně se usmíval a při odchodu dýkou vyryl do stěny tento letopočet. Protestoval jsem, ale on se pořád jen přitrouble usmíval, pak poplácal stěnu s letopočtem a odešel.“ Knihovník se zamračil tak, že se mu obočí slilo v jedinou chlupatou housenku. „Hm, zajímavé,“ pronesl zamyšleně Mrakoplaš, „asi si radši ten letopočet raději zapíšeme, třeba to něco znamená. Když už jsme u toho - vy tu tedy máte prameny s magickým potenciálem? A který že je nejblíže?“ „Mojžíšův pramen,“ řekl mnich, ale to už Knihovník táhl Mrakoplaše z jeskyně.
„Hele,“ sykl Mrakoplaš, když dorazili k magickému prameni, „na ceduli nad studánkou je také číslo. Měli bychom si ho raději zase někam zapsat!“ „Oook,“ přitakal Knihovník. „No nic, tady asi nic dalšího nenajdeme. Navrhuji přesun do Vranic, tam už snad Toulovce konečně najdeme.
Cesta do Vranic byla celkem pohodlná a prošlapaná od místních vesničanů. Místní hospoda však byla podivná. Podivné byly i ceny pokrmů na venkovní tabuli, vyjádřené jako matematické rébusy. Mrakoplaš tajně doufal, že v hospodě, která patří Toulovci, najdou jejího majitele, získají od něj ukradené knihy a pojedou zase hezky zpátky domů. Ale ouha, majitel se prý v hospodě již několik neděl neukázal, a tak nezbývalo než po něm pátrat dál. Jistou naději poskytovala jeho tvrz Los Maštalos. Mrakoplaš s Knihovníkem si před další cestou ještě objednali smažák a banán. Mrakoplaš se ve volné chvíli snažil spočítat, kolik by stály hranolky, ale nepodařilo se mu to. Knihovník sežvýkal banán, následně si zapálil dýmku a zádumčivě se zahalil se do oblaku dýmu. Jednu chvíli dokonce budil dojem, že pokud by mu někdo nabídl housle, brilantně by na ně dokázal hrát.
Mrakoplaš se probudil, když s ním hospodský rázně zatřepal. Venku byla černočerná tma. „Hm, trochu mě ta matematika zmohla,“ pronesl ospale. Knihovník byl stále ponořen do sebe, ale na něho si hospodský netroufal. Mrakoplaš do orangutana lehce dloubl loktem: „Vymyslel jsi něco?“ „OOOK?!“ nejistě přitakal Knihovník a podal Mrakoplašovi útřžek pergamenu. Podstrčil mu ho jeden z personálu a významně na něho mrkl oběma očima. Prý zahlédl na hladině magické říčky, jak útržek přesně s touto rovnicí a textem předává Knihovníkovi. Nevěděl, proč to má udělat, ale mělo se to stát. Proč tedy nejít osudu naproti.
Na lístku stálo:
N = 49° 49.(Budislav kostel – 7 hodin)‘
E = 016° 08.(charter Nebe, Peklo, Ráj + 30 minut)‘
P. S. Grayhound express
Text na pergamenu vybízel k návštěvě nedaleké sluje skryté v temných lesích. Po cestě minuli bez povšimnutí studánku Džberku, která magicky moc nevypadala. Úzký a chladný vstup do sluje byl nedaleko. „Hele, nebudeme se tam nějak zdržovat jo? Prostě tam vlítnem, porozhlídnem se a vypadnem odtud,“ řekl Mrakoplaš, když od malého ohýnku, který rozdělali ve vchodu, zapaloval pochodeň. Ve druhé ruce držel pořádnou sukovici a snažil se tvářit odhodlaně. Vstoupili do úzké rokle. Ta byla klikatá a delší, než se jevila z venku. Dno bylo vlhké a kluzké, na stěnách se tetelily spousty hmyzu. Za chvíli stáli opět před roklinou. Mrakoplaš ztěžka oddychoval a potlačoval touhu se rozběhnout: „Ta chodba byla určitě vypálena magickým výbojem! A ten divný tvar!“ „Oook?“ „Připomínal mi nějakou převrácenou číslici.“ Knihovník vyhrabal ze své mošny mapu, kterou sebral v hostinci a na bílý okraj si pro jistotu něco poznamenal. Chvíli ještě hleděl do mapy a pak mávl rukou směrem do lesa. „Ne, tam ne!“ zabědoval Mrakoplaš, „Los Maštalos je tímhle směrem. Navíc les je v těchto místech hluboký, temný a pustý. Nejsou tu ani dobré cesty, ani hostince!“ Aby dodal les jeho slovům na vážnosti, zapraskal větvičkami a z dálky k nim dolehlo vytí vlků.
„Oook,“ trval na svém Knihovník a ukazoval chlupatým prstem v mapě. Mrakoplaš chvíli trucoval, ale když mu došlo, že zůstane sám v lese, tak se rozběhl za Knihovníkem. Nabrali tak směr k druhému magickému prameni - k Voletínské studánce. Svižnou chůzí, kterou si Knihovník prokládal přeskoky ze stromu na strom po větvích, přešli hřeben a dostali se ke studánce. Zatímco Mrakoplaš odpočíval, Knihovník prolézal okolí a hledal stopy. Nejvíce ho zaujala informační cedule, kterou instaloval známý zeměplošský spolek Klub Čtyřnohých Turistů. Knihovník si udělal na okraj mapy malou poznámku. Přestože Mrakoplaš mžoural Knihovníkovi přes rameno, až mu slzely oči, nepodařilo se mu rozluštit drobné písmo, kromě dvou prvních písmen - SY. Dále to vypadalo, jako tři číslice, ale to už si Mrakoplaš jen domýšlel. „Hele a co kdybys mi řekl, o co tady jde?“ „Oook,“ odsekl netrpělivě Knihovník. „Čísla?“ otázal se nevěřícně Mrakoplaš, „Čísla jsou dobrá tak leda pro Leonarda da Quirm. Mě to tedy smysl nedává.“ „Oook,“ povzdech si Knihovník. „A vůbec, svítá a za nedlouho tudy pojede ranní dostavník Toulovcova raketa. Už žádné zkratky, rokliny a magické prameny. Dojedeme pěkně po cestě do Los Maštalos poučíme rytíře Toulovce o meziknihovní výpůjčce a vrátíme se na Univerzitu.“ Při těch slovech se Knihovníkovi zalesklo v očích. Zazubil se a chlupatou pěstí udeřil do písčité země.
Toulovcova raketa jela na čas a unavení pocestní s v ní s chutí schrupli. Po chvíli však čtyřspřeží ostře zahnulo doprava a prudce zabrzdilo. Mrakoplaš obezřetně vystrčil hlavu z dostavníku. V Los Maštalos nikdy nebyl, ale rozhodně si ho nepředstavoval jako pusté údolí. „Co se děje?“ zeptal se Mrakoplaš s očekáváním problémů. „Koně se plaší, pane, a nechtějí jet dál,“ odpověděl kočí. „Myslím, že za to může ten červený kříž vpravo na stěně,“ kývl hlavou kočí směrem ke skalnímu převisu. „Jezdím tu již několik let a nikdá jsem si ho nevšiml. A dnes svítí novotou.“ „Kdyby jen novotou,“ utrousil Mrakoplaš znalecky, „spotřebovaná magie je tu cítit jako dusno před bouřkou a navíc se kříž oktarínově leskne.“ Knihovník se probral z letargie a zapálil dýmku. Kříž si nejprve prohlížel s patřičným respektem zpovzdálí. Když dokouřil dýmku, odhodil zábrany a zcela bezostyšně očichával podezřelý symbol. Nakonec spočítal, kolik metrů je k nejbližší červené značce na stromě (zajímavé bylo, že se číslo rovnalo výšce římsy nad křížem), údaj si poznamenal do mapy a již zcela bez zájmu se vrátil k dostavníku. Patrně tím považoval celou záležitost za uzavřenou.
Vozka pobídl koně a zanedlouho zastavil u horní brány Los Maštalos. „Oslí chodba, pánové“ zazubil se vozka. „Pokud se zajímáte o podivnosti, tak to je přesně to, co hledáte. Říká se, že pokud jste lháři, tak vám po průchodu oslí stezkou narostou oslí uši a budete hýkat.“ Kdepak, tam nejdu!“ prohlásil rezolutně Mrakoplaš. Knihovník se jen zlověstně usmál a beze slova udělal bleskurychlý pohyb. Než se Mrakoplaš vzpamatoval, ležel uprostřed stezky a za ním vlétla lucerna. Naštěstí se nerozbila. Mrakoplaš se překulil na záda a prohmatával si hlavu, když mu zrak padl na strop klenuté chodby. „Iááá,“ vypravil ze sebe. „Tedy chci říci – hle další číslo,“ a ukázal směrem vzhůru, „a pozdravují nás Danička a Jiříček. Tomu nerozumím, ale budu si to pamatovat.“ Chlupatá ruka ho poplácala po bouli na hlavě a dobrosrdečně mu nabídla banán. „Už aby to bylo za námi,“ zaúpěl bolestivě Mrakoplaš. Když si vytahal všechno jehličí a šišky zpod roucha, vyrazil za rychle se vzdalujícím Knihovníkem. Ten skoro běžel se strojovou pravidelností směr tvrz rytíře Toulovce - Los Maštalos.
Rytíře Toulovce našli celkem snadno v hloučku turistů. Velkoryse ukazoval výdobytky moderního paleobydlení a s výrazem filmové hvězdy rozdával autogramy. Knihovník si pozorně prošel Toulovcovu tvrz a přečetl bílé nápisy na zdech, ale nakonec rozrazil hlouček obdivovatelů, chytil rytíře za límec a vytáhl ho na nádvoří. „OOOK?“ otázal se výhrůžně Knihovník a mával Toulovci před očima pergamenem. Rytíř nezapíral a koktavě připustil, že v knihovně Neviditelné univerzity byl a že na pergamenu je jeho písmo. Popřel však, že by si nějaké knihy půjčoval nebo je ukradl. Rytíř doplnil svou výpověď až poté, co ho rozzuřený Knihovník chytil za kotníky a lomcoval s ním, až z jeho kabátu odpadávaly bronzové knoflíky a zlacené řády. Knihy ukradly jeho! Přinutily ho, aby je vzal, aby s nimi objížděl panství a aby vyrýval podivné značky. V Los Maštalos se jim vzepřel. Opil se a následně vyprovokoval v kasínu k rvačce partu modrých pidimůžíků Nac Mag Fíglů, o kterých prohlásil, že jsou šmoulové. Nac Mag Fíglové nejprve zdemolovali celé levé křídlo Toulovcovy tvrze a posléze pána domu použili místo beranidla k odemčení vinného sklepu. Poslední, co si ctihodný rytíř pamatoval, bylo: „Tož včil!“ a pak ztratil vědomí. Když se probral, byly knihy i Nac Mag Fíglové pryč. Současně zjistil, že přišel o všechny sudy s vínem proslulé značky Zelená-Bílý.
Sledovat Nac Mag Fígly bylo jako mapovat místa, kudy se prohnalo tornádo. Cestu lemovaly prázdné sudy s vínem, podřené a vyvrácené stromy (některé byly umazané od zeleno-bílé barvy sudů) a nové soutěsky, které si Nac Mag Fíglové prorazili, aby protáhli kořist. Nejužší soutěska, na které ještě byly patrné stopy Nac Mag Fíglů, Mrakoplaše skutečně zaujala - přemýšlel jestli by jí v pohodě prošli vedle sebe i dva nebo dokonce tři lidé? Zvláštní bylo, že mířili stále zpět k Ankh-Morporku. „Nepřijde ti, že se vracíme domů?“ zeptal se v návalu intuice Mrakoplaš. „OOOK!“ přitakal Knihovník a přešel do klusu. „Néééé, tohle nemám za potřebí,“ zaúpěl Mrakoplaš.
Druhý den v poledne se přihnal Mrakoplaš a Knihovník k branám Neviditelné univerzity. Dorazili právě včas, aby přistihli Fíglí tlupu jak přelézá plot Univerzity, obtěžkána proviantem zrekvírovaným v univerzitní kuchyni. „Ajajaj,“ zaúpěl ten nejpotetovanější, „bude vysvětlování“. Fíglové se rozestoupili a do popředí vystrčili ropuchu: „Mohu prohlásit, že moji mandanti se nedopustili ničeho nezákonného,“ prohlásil ropuší právník. „Naopak! Byli zneužiti páchat dobro! Pánové, prosím, moji mandanti jsou ještě v šoku. Nebraňte nám v odchodu.“ Nac Mag Fíglové se snažil vlastním tělem maskovat polovinu pečeného prasete a zuřivě přitakávali. Knihovník však jen mávl rukou, přeskočil zeď a uháněl k hromádce, kde ležely knihy.
Našly se! Knihy se našly! Ale vypadaly úplně jinak, než si je Knihovník pamatoval. Kožené hřbety se leskly, stránky byly plné ručně psaných zaklínadel, která svou silou skoro bzučela. „Tak to bychom měli!“ řekl Mrakoplaš a posadil se. „Takže ty si myslíš, že skutečně knihy ovládly mladého Toulovce a přinutily ho, aby s nimi objel místa, kde syrová magie probublává na povrch, aby si obnovily zaklínadla? V Los Maštalos se jim Toulovec vymkl z kontroly a tak přinutili Nac Mag Fígly, aby je donesli zpět do univerzitní knihovny.“ „Oook,“ přitakal Knihovník. „Taky si myslím, že to asi nebyl takový problém. Ale co ta čísla? Co ta znamenají?“ „Oook,“ řekl Knihovník shovívavým hlasem učitele, který mluví ke svému oblíbenému, leč notně zaostalému žákovi. „Cože to je? Souřadnice univerzitní knihovny? To je legrace?!“ ohradil se Mrakoplaš. Knihovník si však vzal pergamen a načrtl rovnici, kterou Mrakoplaš s vypětím všech sil vyřešil:
N = 49° 4A.BCD‘
E = 16° EF.GHI‘
A = 3 x vzdálenost červeného kříže od červené značky (v metrech)
B = tvar chodby (1= převrácená čtyřka, 2= převrácená trojka, 3 = převrácená šestka)
C = poslední číslice letopočtu v Oslí chodbě
D = poslední číslice letopočtu v Dudychově jeskyni
E = předposlední číslice na ceduli nad Mojžíšovou studánkou
F = číslice, opakující se v odjezdu Charteru Nebe, Peklo, Ráj
G = poslední číslice, kterou si Knihovník napsal u Voletínské studánky
H = místnost, která má popisek v Toulovcově tvrzi (1 = WC, 2 = sklep, 3 = půda, 4 = dětský pokoj, 5 = kuchyň)
I = 4 x počet lidí, kteří pohodlně projdou vedle sebe soutěskou proraženou Nac Mag Fígly
Na místě, kam odkazovala rovnice, už na ně čekaly prázdné regály knihovny, které se nemohly dočkat svých nalezených knih. Knihovník s Mrakoplašem je tam s velkou úctou vrátili a zapsali výpůjčku do pečlivě uloženého sešitu. Slunce zapadalo a ozařovalo krajinu údolí a lesů. Byl to náročný a dlouhý den.